Cesta Katarem
Oproti všem předsevzetím vyrážíme na cestu až cca v 7 hodin ráno. A hned v Doze jsme zabloudili. Tedy ne že bychom nevěděli, kde jsme, ale nevěděli jsme, kam jedeme. Kouknutí do mapy tuto situaci napravilo, nebo jsme si to alespoň mysleli. Za chvíli už opouštíme Dohu, já poprvé za tu dobu, co jsme v Kataru, vyjíždím mimo město. A brzy zjišťuji, že není zas tak o co stát.
Uháníme si to po dálnici a vyhlížíme odbočku, která nás má dovést k hraničnímu přechodu do Saudské Arábie. Odbočku jsme našli. Prvně nás překvapila výrazně horší cesta, podle mapy to měla být taky dálnice. Nu což, naše čtyřkolka to zvládne. Jedeme pustinou, brzdíme, když se na silnici střetáváme se stádem velbloudů až přijíždíme k závoře a budce. Tohle že je hranice? Vyráží k nám voják v budce sedící. Ano, je to hranice se Saudskou Arábií, ale hraniční přechod tu chybí, ač je na mapě značený. Otáčíme, vracíme se na dálnici a po ní pokračujeme až k hraničnímu přechodu Abu Samrah / Salwa.
Saudská Arábie
Projíždíme řetězcem katarští celníci, katarské imigrační, saudské imigrační a saudští celníci. Ačkoliv už víza do Saudské Arábie máme, musíme ještě na otisky prstů a vyfotit se. To proběhlo celkem hladce. Horší to je u celníků, houf aut (tady je fronta sprosté slovo) a moc to neodsejpá, takže jsme tu zkysli asi 3 hodiny, aby si úředník obešel dokola auto a za minutu nám dal razítko.
Za volant jsem usedl já, protože Zdenička nesmí v Saudské Arábii řídit. Taky si Zdenička navlékla abayu, takový ten černý hábit a šátek přes vlasy. Ne že by bylo tohle ošacení v autě nutné, ale pro jakýkoliv pobyt venku už ano. A náboženská policie je schopná v případě nehody zakázat záchranu ženy z hořícího auta, pokud není řádně oblečená. Cesta Saudskou Arábií je v pohodě, téměř prázdná a rovná dálnice pouští. Jedeme asi 100km, za hodinu jsme na hranicích Spojených Arabských Emirátů. Cestou jsme také brali benzín, a kupodivu je ještě levnější než v Kataru.
Spojené Arabské Emiráty
Na hranicích SAE se zase potkáváme s houfem aut. A znovu saudští celníci, saudské imigrační, SAE imigrační, SAE celníci. Na emirátském imigračním je to nacpané lidmi a vládne tu chaos. Všude fronta, vystojíme jí a oni nás pošlou jinam, vystojíme jinou frontu a oni nás pošlou zpět do té původní. Naštěstí jeden (z asi dvaceti) chlápků za přepážkou uměl rozumně anglicky a byl schopný, takže nám poradil, co máme dělat dál. Zkaženou třešničkou na tomhle podivném dortu byl poslední úředník, který nebyl schopen pobrat naši národnost (a to i když jsme mu ji řekli arabsky – čik). Celé tohle martyrium nám zabralo asi 4 hodiny.
Frčíme dál, silnice dobré, benzín dražší, ale stále levný (ostatně stejně jako celou dobu naší cesty). Jedeme přes Abu Dhabi a Al Ayn. V Al Aynu, kde projíždíme městem se podivujeme, že to vypadá jako skutečné město. Chodníky, přechody pro chodce, hlavní ulice se stromy a krámky…už jsme v Doze odvykli.
Konečně Omán
A následují ománské hranice. Je okolo půlnoci a je tu téměř prázdno. Obvyklý řetězec celníků a imigračních úředníků. SAE nás dostali s poplatkem za zrušení víza (čili za opuštění země). Naproti tomu ománští úředníci byli milí, žádný problém, žádné zbytečné procedury a nejlevnější víza (my je měli ještě levnější jakožto rezidenti v jedné z GCC zemí).
A konečně jsme v Ománu. Frčíme po kvalitní silnici směr Nizwa. Když už jsme okolo jedné hodiny v noci unaveni, sjíždíme ze silnice na prašnou cestu a asi po 100 metrech stavíme stan a kempujeme. Byl to náročný den.
