Už večer jsme zjistili nemilou skutečnost, že nám jaksi došli srílanské rupie. Chtěli jsme tuhle skutečnost ještě napravit, ale banky měli zavřeno a bankomaty odmítli spolupracovat.

Lipton‘ seat

Vyrážíme autobusem na Lipton’s seat, místo, kde údajně sedával pan Lipton a rozhlížel se po svém čajovém panství. Autobus měl jet asi v 6.30, ale dorazil v 7. Po prašné cestě jedeme do Dambatenne, kde je čajová továrna. Odtud jdeme pěšky serpentinami vzhůru. Cesta vede čajovými plantážemi, krásně svítí ranní sluníčko, tak se kocháme krajinou. Když vyjdeme na kopec, je tam mírně zvlněná krajina pokrytá koberci čajovníků. Je to nádhera. Pokračujeme dál podle ukazatelů. Zbývají nám asi 3km krásnou krajinou. Bohužel, než jsme došli až na vyhlídku, tak všude padla mlha, takže výhledy nic moc. Dáváme si oběd a jdeme pomalu zpět.

Svatba

V Dambatenne je u cesty velký shluk slavnostně oblečených lidí, neodoláme a jdeme se podívat, co se děje. A už nás táhnou dovnitř. Je to svatba, usazují nás ke stolu a dávají nám rýži a kari – jí se rukama, jak je tady zvykem. Ač je to na srílanské poměry malá svatba, přeci jen jsme v malé vesnici, tak je tu nějakých 200 hostů. Všichni sedí, jedí, pijí (občas i někdo mírně připitý, ale nic vážného). Ženich s nevěstou celou dobu stojí na pódiu a fotí se se všemi svatebčany, takže mám pocit, že si to dvakrát neužívají. Nakonec se i s nimi vyfotíme i my. Jsou nádherně oblečení, ověšení květy a šperky. Každý návštěvník svatby předává novomanželům obálku zabalenou v banánovém listu, a tak i my jsme se přidali. Akorát vzhledem k naší rupiové tísni jsme museli zvolit náhradní řešení, tak doufáme, že budou vědět, co s těmi dolary.

Po svatbě jdeme pomalu směrem k Haputale a po cestě zastavujeme autobus. Nakonec se nám podařilo najít bankomat kompatibilní s naší kartou, a tak jsme napravili naší finanční situaci. Koupili jsme pár pohledů a trochu zeleného čaje (najdete ve zvláštním článku Čaj na Srílance). Taky jsme okoukli místní tržiště. Takové malé, převážně se zeleninou, vše z čeho se dá udělat kari a to je téměř všechno.

Elle

S blížícím se večerem jsme se přesunuli na vlakové nádraží a jeli vlakem do Elle, které je asi jen hodinu cesty. Údajně je samotná cesta z Haputale do Elle moc hezká díky výhledům, ale vlak byl plný, museli jsme stát a okna tu jsou tak nízko, že stojící člověk jimi nevidí do krajiny. Na Srílance je vůbec všechno jak pro trpaslíky a my si tu často připadáme oproti drobným srílančanům jako obři.

Se setměním jsme v Elle. Odmítáme taxikáře a jdeme pěšky, město je asi 500 metrů. V prvním hostelu zažíváme překvapení, protože je plný (inu efekt Lonely Planet), další není moc hezký až třetí se nám po všech stránkách zamlouvá (Rock View Guesthouse). Ještě se stavujeme v restauraci Curd & Honey na džus a lassi.