Národní park Gal Oya

Vstáváme na svítání, bereme všechny věci a jdeme se alespoň kochat výhledem z hráze. Krajina je ozářena krásným ranním světlem a na druhém břehu pozorujeme slony. Slézáme i dolu na pláž přehrady, kde objevujeme čerstvé stopy slona. Musel tudy jít chvíli před tím, než jsme dorazili – škoda. Když jsme se dost vynadívali, vyrážíme k místu, odkud tušíme že vyjížděj rybářské lodičky, které jsme na přehradě viděli. A opravdu, nakonec jsme přístav našli a není to ani tak složité. Na „hlavní“ silnici je cedule a od té vede cesta k přehradě. Zkoušíme ukecat rybáře, aby nás vzali na projížďku oni. Pořád nás posílají na správu parku, tak se jim snažíme vysvětlit že loďka správy parku je rozbitá, a tak nás nemohou vzít. Malinko jsme přeháněli a tvrdili, že nám na správě parku řekli, že do parku můžeme. Pravda je taková, že nám dovolili jít na břeh na této straně přehrady. Rybáři by nás zjevně rádi vzali, cítí z toho tučný přivýdělek, ale bojí se správy parku. Volají nejdřív šéfa a ten pak volá do správy parku. Byli jsme ochotní normálně zaplatit vstupenku a rybářům zaplatit za loďku, ale nic nepomohlo. Správa parku odmítla možnost, že by nás tam vzali rybáři a sama nás tam vzít nemohla. Inu úřední šimel. Kdybychom tu chtěli strávit další den, tak bychom mohli zajít na správu parku a osobně z nich to povolení dostat, ale tolik plýtvat časem se nám zas nechce. I tak byl park Gal Oya jedním z největších zážitků Srí Lanky a vřele doporučuji tam jet.

Maligawila

Čekáme na autobus a jedeme do Monaragaly, tam přestupujeme a jedeme do Maligawily. To je taková vesnička ztracená v džungli na východním pobřeží. Je to opravdu kout, kam mnoho turistů nezabloudí. Nicméně by měli. V džungli se tu skrývají dvě sochy Budhy, které pocházejí přibližně ze 7. století. Jsou pozůstatkem původního rozsáhlého chrámového komplexu Pathma Vihara. Vyšší ze soch měří úctyhodných 11 metrů a některými je považována za nejvyšší samostatně stojící sochu Budhy. U soch jsme sami a místo dýchá úžasnou atmosférou.

Buttala

Po návratu do vesnice nás čeká trochu nemilé překvapení, a to že poslední autobus zpět do civilizace už odjel. Jestli my bychom se neměli občas starat i o takovéto podružnosti, než se jen kochat zajímavými místy. Chvilku hledáme a zkoušíme, jestli by nás u sebe někdo z místních nenechal přespat, ale takové pohostinství asi není na Srílance zvykem. Nakonec nám nezbývá než si vzít ťuk-ťuk do Buttaly. O Buttale se průvodce prakticky vůbec nezmiňuje, pouze jako o křižovatce cest autobusů, a tak nás trochu trápí pochybnosti, co tam budeme takhle pozdě dělat. Nakonec se Buttala ukázala jako příjemné městečko s dostatkem ubytování i restaurací. V Buttale jsme učinili i jeden objev, a to džus z wooden apple s vanilkovou zmrzlinou, což je výborná kombinace naprosto divokých chutí.