Cíl akce

Na začátek je myslím dobré napsat proč jsme na tuhle akci vyrazili, abych mohl na konci prohlásit úkoly za splněné a akci za úspěšnou. První motivací bylo vyrazit do hor nabažit se té nádhery. Další motivací bylo vyzkoušet nové věci. Měli jsme sněžnice pro zdolávání zasněžených plání a na spaní jsme plánovali udělat záhrab a spát venku. Hinterstoder jsme vybrali jako nejbližší místo kde bude pro tyhle aktivity dostatek sněhu.

22.2.2008

Asi v 8 hodin večer nasedáme v Táboře do auta a vyrážíme směr Dolní Dvořiště, Linz a Hinterstoder. Z Linze téměř až do Hinterstoderu vede dálnice, takže cesta příjemně utíká. Z Linze je to nejdřív dálnice A1, z které pak na 195-ém kilometru sjedeme na dálnici A9 a z té na 36-ém kilometru už je odbočka na Hinterstoder. Na místě jsme asi o půlnoci, protože jsme odbočku na dálnici A9 přejeli. V Hinterstoderu spíme na parkovišti, hned vedle auta. V noci začne pršet. Já to, díky žďáráku, téměř ani neregistruji, ale Peťa zalézá do auta.

23.2.2008

Ráno je ještě pošmourno a poprchává, ale záhy se začnou oběvovat první náznaky modré oblohy a za chvíli už koukáme na Klein Priel ozářený ranním sluníčkem.

Dobalíme batohy, hodíme je na záda a vyrazíme. Jdeme po trase 201 na Priel-Schutzhaus. Nejprve okolo rybníka Schiederweiher a dál k úpatí lanovky, která v letních měsících vozí náklad (i batohy) k chatě. Teď v zimě chata ani lanovka nefungují, a tak si musíme vynést batohy sami.

Cesta nyní prudce stoupá okolo říčky Krumme Steyr na níž je několik vodopádů. Celou dobu máme výhled na Spitzmauer (2446 m.n.m.). Na cestě jsou zbytky sněhu, ale nijak moc. Stoupání je celkem dost prudké. Hinterstoder má asi 600 m.n.m. a chata přes 1400 m.n.m. Asi v polovině trasy se začínáme dost bořit do sněhu, a vypadá to že už bude sníh souvislý, tak nandaváme sněžnice. K chatě jsme dorazili nějak po poledni. Sluníčko svítilo, ale celkem foukal vítr a nebylo nejtepleji. Doplnili jsme tekutiny, něco jsme pojedli a vyrazili dál.

Nejdřív jsme vyrazili směrem na Spitzmauer, ale pak se nám zalíbil (zalíbil na dálku) kotel Kühka pod sedlem na Grosser Priel tak jsme zamířili tam. Znamenalo to jen vyjít jeden kopec. Vítr fučel jak kdyby nás chtěl shodit zpět do údolí. Svah už byl ve stínu a povrch umrzal. Na umrzlém povrchu sněžnice příliš dobře nedrží. No nakonec jsme se nahoru vyškrábali. Sice za doprovodu nadávání (jen pod fousy), ale byli jsme tam.

Vítr stále fučel a slunce už se chýlilo k západu. Nic jsme nemohli nechat položené na zemi, jinak to vítr odfoukl, takže jsme museli všechno přivázat k batohům. Přioblékli jsme se a začli stavět příbytek na noc. Cepínama jsme vyřízli v ledové krustě obdélník příhodné velikosti, ten jsme ještě rozdělili na menší bloky a jali jsme se je dolovat ven. Bylo třeba ze všech 4 stran co nejhlouběji rozbýt sníh, případně ho dostat ven. Pak oddělit kvádr od podkladu a vyndat. Z vyndaných kvádrů jsme stavěli zídku okolo. První kusy šli ven hůř. Jednak jsme ještě neměli zmáklou techniku, druhak později je možné se ke spodku kvádrů lépe dostat, a tak se snáz oddělují od podkladu. Když jsme kvádry vyndali, začli jsme záhrab prohlubovat. Cepínem jsme nakopali sníh a ešusem nebo sněžnicí ho vyházeli. Poslední úpravou bylo vytvoření krbu – místa na vařič. Prostě jsme ve stěně záhrabu udělali dostatečně vysokou díru. Výhodou takového krbu je i to, že sníh na rozpouštění hrabete přímo nad ešustm. Nakonec měl záhrab délku asi 2 m, šířku něco přes metr a hloubku taky asi metr. Celá stavba nám zabrala asi 2 hodiny.

V noci byla zima jak v únoru na horách, ale záhrab nám poskytl potřebné závětří. Navíc tak úžasný pohled na hvězdy, jaký byl tam, to se hned tak nevidí. Pro tak nádherný pohled je třeba něco vytrpět.

24.2.2008.

Ráno jsem se vzbudil s vycházejícím sluníčkem. Udělal jsem nějaké fotky a pak jsem ještě na chvíli zalezl do spacáku a koukal jak ranní sluníčko osvětluje vrcholek Grosser Prielu. A taky jsem rozhýbával zmrzlé prsty u nohou. Pak už vykoukl ze spacáku Peťa a tak jsme postavili vodu na snídani. Měli jsme vanilkovo-čokoládový pudink s rozynkama a čaj.

Po snídani jsme zabalili věci do batohů a ty dali do našeho bivaku. Během balení jsem přišel o karimatku. Jednou rukou jsem ji držel a druhou oklepával sníh. Najednou zadul vítr tak mocně, že mi ji vytrhl z ruky a unášel kamsi. Byla fuč tak rychle, že nemělo cenu za ní ani běžet.

Když byly batohy zabalené, vyrazili jsme na Grosser Priel. Čekal nás výstup do sedla a pak po hřebeni až na vrchol. Celkem asi 400 výškových metrů. Výstup do sedla byl prudký a pak ješte prudší. Cepín sice nějakou oporu poskytne, ale mačky by se hodily. Z toho plyne poučení pro příště:„V zimě do hor bez maček nelez.“ Vylezli jsme asi 100/150 výškových metrů, když jsme se rozhodli vrátit. Kus jsme sešli a zbytek sjeli a zkoušeli brzdit cepínem.

U bivaku jsme rozpustili ešus sněhu, protože už jsme neměli vodu. Pak jsme vzali batohy a vyrazili zpět do údolí. Občas jsme šli a když to bylo možné, tak jsme jeli po zadku. U chaty Priel-Schutzhaus jsme dali relax. Pražilo sluníčko tak, že byly skoro letní teploty. Odslíknul jsem co se dalo, jen čepici jsem si musel nechat proti úžehu.

Za další asi 2 hodiny jsme sešli do Hinterstoderu. Převlékli jsme se, zašli na pizzu a vyrazili k domovu. Tentokrát jsme nikde nezabloudili, tak jsme byli asi v 9 v Táboře.

Byl to super výlet. Vyzkoušeli jsme chůzi se sněžnicema, stavbu a spaní v záhrabu a hlavně jsme si užili hor a krásného počasí. No prostě paráda.