Cesta

Už je to hodně dávno co jsem byl v Maroku a tenkrát jsem si ještě nepsal téměř žádné poznámky. Ale při úklidu jsem našel alespoň seznam míst, kterými jsme tenkrát projeli a zkusím k tomu přidat pár postřehů na které si vzpomenu.

Tenkrát ještě studenti s dostatkem času a nedostatkem peněz jsme jeli do Maroka stopem. Z Tábora přes Rozvadov, Německo, Francii, Španělsko až do městečka Algeciras. Tam jsme nasedli na loď a přepluli do Ceuty (stále ještě Španělsko). Tam jsme si vzali taxi na hranice, pěšky přešli hranice a tam si vzali další taxi (tentokrát už marocké) do Tetouanu.

Tetouan

Tetouan bylo naše první setkání s Marokem a nutno říct že to byl dost šok. Ještě nezkušení cestovatelé jsme hned potkali hustlera (naháněče), kterého jsme se nemohli zbavit. Když jsme ho odmítli, tak nám vyčítal že to nejde jen tak s někým jít a pak mu říct nazdar. Pak nám zmizel, aby se za chvíli objevil jestli nechceme hašiš. Když jsme se později šli projít po městě a zastavili se u nějakého paláce (chtěl jsem se napít vody), tak nám hned jeden chlapík začal vyprávět co to je za palác a jeho historii. Milý chlapík, mysleli jsme si, ale když jsme odcházeli tak chtěl zaplatit.

Fes

Z Tetouanu jsme vyrazili do Fesu, města známého nádherným starým městem (medina se starému městu říká) a krásnou Modrou mešitou. Tady jsme poprvé smlouvali. Zalíbil se mi totiž bubínek. Kouknul jsem na cenovku (ano, opravdu jí měli), ale tu prodavač ihned strhnul že to je cena pro američany, pro nás že je poloviční. Dohadovali jsme se docela dlouho, až jsme se dohodli na 80ti Dirhamech. Zaplatil jsem stovkou, prodavač bubínek úhledně zabalil a začal se loučit. Já jsem ale chtěl vrátit zbylích 20 Dirhamů a na to mi s úsměvem odvětil že to je za zabalení – vyrazil mi dech tak, že jsem jen němě odkráčel z krámku.

Meknés

Dál jsme pokračovali do Meknés. Tady jsme, jestli si to pamatuji dobře, poprvé ochutnali (a alespoň já nikdy nezapomněl) opuncie – výtečné a lahodné ovoce. Taky jsme tady navštívili vnitřek mešity. Byla jediná v celém Maroku, kam měli bezvěrci přístup. Dokonce se Klára vyfotila s chlapíkem, něco jako náš kněz (opravdu netuším jak se jim v islámu říká). On se teda celou dobu modlil za odpuštění, ale snad mu Aláh odpustil a vrátil jeho duši, i když jeho podobizna na naší fotografii zůstala.

Sahara

Z Meknés jsme se přesunuli dále na jih, do městečka Rissani. A odtud k písečné duně Erg Chebbi. Náš výlet na Saharu začal písečnou bouří, ale řidič znal naštěstí cestu i poslepu, a tak jsme šťastně dorazili. Na vlastní nohy jsme si okusili pouštní písek a druhý den jeli zase zpět. Tady jsme zjistili, i když pozdě, že není úplně špatné spát na střeše, protože tam není takové vedro.