Soutěska Todra

Z nejjižnějšího bodu naší výpravy, od duny Erg Chebbi (respektive z městečka Rissani), jsme taxíkem (cca 200km) dojeli do městečka Tinerhir a následně do soutěsky Todra. Soutěska byla moc zajímavá, ale příšerně suchá. Tady jsme taky na vlastní kůži zjistili že v horku je nejlepší pít čaj, ne studenou vodu. A taky že je dobré si namazat i rty, které se mi sloupaly (nic příjemného).

Vysoký Atlas a výstup na Jebel Toubkal

Ze soutěsky Todra jsme se přesunuli do Marakéše a odtud hned přes Asni do Imlilu, výchozího místa pro výstup na nejvyšší horu Maroka Jbel Toubkal. Tu jsme zdárně zdolali (s přespáním na horské chatě ve výšce asi 3000m.n.n.).

Vodopády D’Ouzazade

Po návratu do Marakéše jsme hned zase pokračovali k vodopádům D’Ouzazade. Moc příjemné odpočinkové místo, dokonce i maročané sem jezdí na dovolenou (tedy těch několik co to slovo vůbec znají). Akorát jsme zde způsobyli trochu poprask (ach ty zkušenosti), když se Klára svlékla do plavek – pod vodopády totiž bylo prima koupání. Naštěstí objektiv fotoaparátu mladé maročany zahnal, my jsme se rychle oblékli a zmizeli.

Marakéš

Do třetice v Marakéši. Konečně jsme se v tomto městě hýřícím životem a barvami také zastavili. Už přivyklí místním poměrům jsme vyrazili na nákupy a dokonce jsme i úspěšně pořídili několik suvenýrů pro ty, co se o nás doma strachovali. Taky jsem tady na ulici ochutnal vařené šneky – docela dobré.

Zima u moře

Naše další cesta vedla k moři. V poznámkách konkrétní město nemám a nemohu si ho vybavit, ale vzpomínám si že nás tam zastihla neočekávaná zima (i svetry jsme vyndali). Už jsme také byli unavení cestou, a tak jsme se přes Cassablancu vrátili do Tetouanu. Oproti prvnímu šoku při vstupu do Maroka nám to tentokrát už přišlo jako poklidné město. Absolvovali jsme zase cestu k hranicím, pěšky přes hranice hlídaje si batohy aby nám tam někdo v té tlačenici nepodstrčil nějaký nevhodný balíček, pak do Ceuty, Algecirazu a domů.

O cestě do Maroka

Je to dávno, ale i tak to je nezapomenutelná cesta. Byla první takovou a úpřímně mě samotného při psaní tohoto povídání překvapilo kolik detailů si z ní pamatuji (a to si jich pamatuji ještě mnohem víc, ale to sem nepatří). Nejde ani tak o zeměpisná nebo historická fakta, ale o zážitky, o krátké momenty, útržky v paměti a o lidi.