Biškek

Ráno balíme a loučíme se s Pavlou a Lukášem, kteří stráví den v Biškeku a pak už letí domu. My jdeme najít obchod s mapami, kde chceme koupit mapu okolíSary Chelek. Obchod jsme našli, ale neexistuje jiná mapa než topografická 1:200000, což je na turistiku na nic. Navíc naše oblast je přesně na rozhraní dvou listů. Kupujeme tedy jeden list spíš na památku. Díky tomu se můžete kouknout na mapu Sary Chelek.

Taky jsme zašli do pravého nákupního centra západního stylu. Bylo prázdné a nikdo tam nebyl. Během dopoledního courání po městě ochutnávámearšan a tan. Oba nápoje jsou víceméně hnus, i když aršan je horší. Aršan jsou vpodstatě rozpuštěné kvasnice, tan je kvašený kefír.

Zpropadení taxikáři

Pak už se vydáváme na autobusové nádraží (západní) a hledáme maršutku směrSary Chelek. Ale chytnul se nás taxikář a nešlo se ho zbavit. A když už jsme konečně našli maršutku, tak se nám furt pletl do smlouvání a maršutkář chtěl dost vysokou cenu. Je to na hlavu, protože kdykoliv se přiblížíme k maršutkám, tak se na nás sesypou taxikáři. Nakonec to vzdávám a jdeme na stopa, jenže na stopování je třeba se dostat na výpadovku a to se musí vědět kudy. A tak vyrážíme. Jdeme přibližně kam si myslíme, že je náš směr. Pak jedeme busem, ale hned další zastávku vystupujeme, protože si myslíme, že jede jinam, než chceme. Nakonec nacházíme dobrou duši, která nám radí, kde jedou autobusy do dalšího města naším směrem. A i nás tam za malý peníz zaveze(asi 500metrů, ale nám už se fakt nechce). Autobus nás bere za rozumnou cenu do Kara Balta (40SOM/osobu). Jsme unavení, ale když se autobus rozjede, tak si zpíváme „už nejsme v Biškeku, už nejsme v Biškeku…“. V Kara Balta hned chytáme maršutku do městečka Sosnovka (20SOM/osobu). Maršutka je plná, tak sedím na zemi. Když pak někdo vystoupí, přesednu si vedle řidiče.

Shánění maršutkáře

Maršutka nás veze až na konec vesnice, kde je budka policajtů, kteří asi vybírají mýto nebo tak něco od velkých aut (brána pro osobáky je kousek dál). Sedáme do stínu a relaxujeme. Když tu náhle si uvědomím, že nemám mobil. Prohledávám všechno, ale nikde není. Zkoušíme sehnat posledního maršutkáře. Nejdřív se ptáme policajtů, jestli ho neznají, pak odchytíme jeho kolegu a ten nám velmi ochotně pomáhá a nakonec zjistí, kdo to je a volá mu. Telefon už ale v maršutce není. Ze Zdéni telefonu píšeme do Čech, aby telefon zablokovali.

Tak místo, abychom byli na cestě, tak jsme strávili odpoledne sháněním maršutkáře. Už se připozdívá, ale přesto zkoušíme stopovat. Nakonec nám zastavují 2 Turci. Navrhneme cenu, jeden je proti, ale druhý nás zjevně chce vzít, tak jedeme. Nakonec jsou oba super. Jsou to automechanici, kteří odešli do Kyrgyzstánu za prací. Jedou do Oshe spravovat nějaký kamion. Vzali by nás celou cestu až do Tash Kömür, ale byli bychom tam asi ve 3 ráno a podle všeho to není nijak příjemné místo, tak radši volíme variantu přespání v Toktogulu. Po cestě se Turci stavují na jídlo, tak se k nim připojujeme. Tradičně podávají pečeného berana v litru tuku, akorát Zdeničce nějak nesedl. V Toktogulu nám Turek doporučuje hotel a rovnou nám domlouvá pokoj, my bychom to prý měli dražší. Takhle nás to stojí 300SOM/osobu.