Pondělí 19. července 2004 – Kirkjubejarklaustur
Lelkováním jsme strávili dopoledne, protože autobus jede až ve 2. V 11 otvírala místní maringotka předělaná na krám se základními potravinami, pohledy a vlněnými svetry. Chleba ale přivezli až v 1 autobusy s turisty. Chleba stát 250Ikr. Po chvíli váhání nad cenou dopravy jsme se rozhodli jet jenom k hlavní silnici do města Kirkjubejarklauster a pak pokračovat stopem. Řidiči mě chvíli trápili nez mě naučili správně vyslovovat název města, ale zase jsem se tím pak mohl všude chlubit.
Ve 14.30 tedy vyrážíme malým teréním autobusíkem směr Kirkjubejarklaustur. Když řidič vybíral peníze za lístky tak nás obešel. Asi už musí jet a zaplatíme to později. Cesta byla značně krkolomná, takže to s námi pořádně houpalo. Půl denní lelkování mě natolik zmohlo, že jsem po různu pospával. Před námi seděl pár německých turistů, kteří zjevně přijeli do Landmanalaugaru autobusem, 2 hodiny co tam autobus stál se tam pokoukali a hned zase jeli zpět. Měli oba úžasné foťáky a asi se předháněli kdo nafotí víc fotek, takže byli oba nalepení na skle a neustále mačkali spoušť. Po hodině a půl jízdy jsme dorazili do vulkanické trhliny Elgjá. Zde jsme měli zase hodinu pauzu tak jsme se šli podívat k místnímu vodopádu Óferufoss. Trhlina Eldgjá je asi 30km dlouhá vulkanická trhlina a v nejširším místě má něco přes 1km šířku. Celkem slušná ukázka síl působících při vulkanické činnosti. Od trhliny pokračujeme autobusem dál. Asi po osmnácté hodině přijíždíme do Kirkjubejarklausturu. Řidič stále ještě nepřišel že chce peníze za lístky, ač k tomu měl například v trhlině Eldgjá dost příležitostí. Navíc stejně na tom byli všichni cestující s velkýma batohama – prostě mladý turisty s batohama nekasíroval. No nic nutit se nebudeme. Když jsme zastavili na zastávce tak venku příšerně pršelo a nám se nechtělo ven. Rozhodovali jsme se jestli neplatit cestu, nebo riskovat placení a jet až do Skaftafellu. No ven se nám nechtělo, takže jsme se rozhodovali tak dlouho, až řidič nasednul do autobusu a vyrazili jsme směr Skaftafell. Ani po příjezdu do Skaftafellu řidič peníze nechtěl, takže nám dneska ušetřil asi 6.000 IKr.
Kemp ve Skaftafellu vypadá udržovaně a celkem luxusně. Dobrovolně 🙂 zaplatíme za stan 600 IKr, v místním krámě jsme si koupili máslo a mlíko a šli postavit stan. Už po cestě jsme se pustili do suchého chleba, který jsme koupili v Landmanalaugaru (byl výborný) a teď navíc ještě s Islandským máslem a mlíkem to byla dokonalá pochoutka. Večer jsme ještě prohlíželi fotky ve foťáku a pak jsme šli spát.
Úterý 20. července 2004 – Tuleň
Programem dnešního dne byl (podle průvodce celodenní) výlet na vyhlídkovou horu Kristinantirdar. Tato hora se tyčí přímo nad největším ledovcem Evropy Vatnajokull. Navíc leží hora v národním parku oplývajícím údajně bohatou a rozmanitou vegetací. Už ráno jsme vyráželi za sychravého a zamračeného počasí a celou cestu se to nezměnilo. Asi vzhledem k přírodním podmínkám v ČR máme jinou představu o bohaté a rozmanité vegetaci než Islanďané. A tak byly svahy porostlé klečí, trávou a semtam nějakým plevelem trochu zklamáním. Nicméně cíl cesty byl vrchol hory, ledovec a vyhlídka ne nejvyšší horu Islandu. Po cestě jsme se zastavili u vodopádu Skogafoss, malého vodopádu padajícího ze stěny čedičových sloupů. Scenérie vodopádu a obřích čedičových varhan za zastávku určitě stála. Absolvovali jsme prudký výstup kamenitou sutí do sedla pod horou Kristinantirdar a pak přímá cesta k vrcholu hory po jejím úbočí. Bohužel se od rána počasí nezměnilo a tak výhled z vrcholu byl mizerný. Nejvyšší hora Islandu kdesi v mracích a Vatnajokull šedivý a splýval s šedou oblohou. Do kempu jsme po úmorném sestupu sešli asi ve 2 hodiny odpoledne. Uvařli jsme si oběd, chvíli odpočívali ve stanu a dali jsme si v kempu sprchu. Asi ve 4 hodiny jsme sbalily věci a vyrazili k silnici na stop směr Jokullsarlon. Ledovcové jezero není od Skaftafellu příliš daleko a tak jsme si mysleli, že tam tak za 2 hodiny budeme. Chyba lávky. Na stopu nám nikdo nestaví a už jsme zmrzlí jak preclíci. Ale nakonec přeci jen. Rodinka z Reykjaviku jela k babičce na východ a i přesto, že už byli v autě 3 tak nás vzali. Někdy po deváté hodině večer se tak dostáváme k jezeru Jokullsarlon. Slunce je nízko nad ledovcem Vatnajokull tyčícím se nad jezerem a svým teplým žluto-ornažovým světlem ozařuje jezero plné nádherně modrých ledových ker. Úžasná podívaná! Kocháme se pohledem na plující kry, občas se ozve rána jak z děla, to když některá z ker praskla, nebo ledovci odpadl další kousek do vod jezera. Pomalu jdeme po břehu, pozorujeme jezero a mezi tím se koukáme po vhodném místě na stanování. Najednou Klára ukazujeme k jedné kře poblíž břehu a říká: „Co to tam plave?!“. Shodím batoh a se zapnutým foťákem rychle a pokud možno tiše běžím ke břehu. Zastihli jsme zrovna tulení mládě při večeři. Naše přítomnost mu zjevně nevadila, možná se spíš předváděl a pokračoval v jídle. Za tu dobu co jsme ho pozorovali tak spořádal 3 pořádné lososi (taky se mohl rozdělit :). Nechali jsme tuleně s jeho večeří a šli postavit stan. Vybrali jsme místo na břehu jezera, kousek od dalších turistů jako my. Večer jsme zase prohlíželi fotky. Protože tuleně jsem vyfotil snad dvacetkrát, bylo potřeba některé promazat.
Středa 21. července 2004 – Jokullsarlon
Ráno jsme za jasného slunce a modré oblohy znovu prohlíželi a kochali se krásou tohoto jezera. Udělali jsme si výlet po břehu jezera a obdivovali nádherně modré lovcové kry. Ledovec Vatnajokull vlastně končí přímo v jezeře, nebo spíš nad jezerem, a jedno za čas se kus ledovce ulomí a spadne do vody. Tady si pak nějakou dobu plave, nechává se obdivovat turistama a působením vody, větru a slunce se postupně zmenšuje. Zmenšuje se, zmenšuje až je dost malý na to, aby proplaval úžinou spojující jezero s oceánem. V oceánu už se pak jenom dokončí co se v jezeru začalo a kra se rozplyne. V jezeře a v jeho okolí pak žije velké množství různých potvor. Celkem dost ryb, občas si sem zaplave nějaký tuleň a asi nejvíc tu žije ptáků – hlavně racci.
Během dopoledne jsme se ještě potulovali v okolí jezera a pak jsme vyrazili na další cestu. Naším dalším cílem bylo město Hofn. Výslovnost tohoto názvu je podle našeho uvažování naprosto nelogická: „Hop“ a ještě navíc vyslovené jak když štěkne pes. Po chvíli stopování nám zastavil bosnec, který se přiženil na Island. Zjevně spokojený, jeho vášeň bylo rybaření, no a Island to je rybářský ráj. Celou cestu jsme si povídali o Islandu a Bosně, takže cesta rychle utíkala. V podvečer jsme dorazili do Hofnu. Prohlídli jsme si město a zašli do obchoďáku pro nějaké jídlo. Mimo jiné jsme nakoupili místní zvláštnosti – skyr, což je něco mezi jogurtem a tvarohem (mimochodem výborné), zkusili jsme i nějaké ryby (uzeného lososa a sušené ryby). Uzený losos byl příšerně cítit kouřem a nebyl nic moc. Sušené ryby nám taky moc nešmakovali, ale co, zkusili jsme to.
Někdy v 8 hodin jsme vyrazili po pobřeží a hledali místo na spaní. Přešli jsme golfové hřiště, pak jsme ještě chvíli pozorovali traktůrky, které na hřišti sekli trávu a kousek za nějakou oplocenou budkou s nápisem hlásajícím něco o laseru a nebezpečí jsme postavili stan. Na pobřeží bylo celkem větrno, ale máme super stan – ten něco vydrží 🙂
Čtvrtek 22. července 2004 – Egilsstadir
Brzo ráno jdeme na odbočku k hlavní silnici číslo 1 a stopujeme do hlavního města islandského severo-východu. Nejezdí skoro žádná auta a tak je stopování celkem nuda. Za asi hodinu nám konečně zastavilo auto. Farmář z ovčí farmy byl ve městě nakupovat toaletní papír 🙂 Auto nevábně páchlo, farmář byl špinavý, ale vezli jsme se. Když jsme řekli, že jsme z České Republiky tak farmář hned zareagoval. Nejdřív řekl, že máme prezidenta Havla, ale hned se opravil, že vlastně už ne, že prezident je Klaus, věděl že jsme vstoupili do EU a spoustu dalších věcí a lidí z českého kulturního a politického světa. Farmář nás popovezl nějakých 40km a vysadil nás na nevlídném islandském východě. Zima byla jak v psírně a aut jezdilo minimum. Po nekonečných hodinách čekáním nám konečně zastavilo auto. Turisti z německa, starší pár, kterým se nás zjevně zželelo a přestože měli nějakou malou toyotu (ještě nacpanou v zádu věcma) tak nám zastavili. S nemalými obtížemi jsme se do auta nacpali a vyrazili do Egilsstadiru. Hlavní silnice je v těchto místech v hrozném stavu. Stále ještě nevyasfaltovaná, se stoupáním dosahujícím v některých místech až 20%. Toyota skučela, ale zdárně jsme dojeli.
Zase jsme zašli do obchoďáku pro nějaké jídlo. Tady jsme konečně narazili na řetězec obchodů Bonus, něco jako u nás Penny market. Musíme konstatovat, že nákupy v tomto obchodě byly citelně nejlevnější za celý náš pobyt na Islandu. Drobný výběr cen najdete v Island – praktické informace.
Dokoupili jsme zásoby a s plnými žaludky jsme někdy v půli odpoledne vyrazili na další cestu. Do večera jsme se chtěli dostat na křižovatku k Askje. Stopovali jsme dlouho a nikdo nestavěl, už jsme skoro propadali beznaději, ale nakonec nám asi v 9 hodin večer auto zastavilo. Řidič byl mladý islanďan, který byl na návštěvě u rodičů a jel někam k Akureyri na loď. Zajímaly ho lodě, lodní motory a chtěl být kapitánem. Byl ochotný odpovídat na naše všemožné otázky a dokonce sám vymýšlel co by nám o Islandu pověděl, takže jsme se dozvěděli spoustu věcí z života obyčejných Islanďanů. Jak děti farmářů jsou přes týden ve škole a domu jezdí na víkendy, jak vypadá život dětí na farmách, že tam kde zrovan projíždíme tak žijou soby (ale žádného jsme nevyděli, škoda), jak život na západě, v Reykjavíku je jiný než na východě a spoustu dalších věcí. Někdy pozdě večer nás vysadil na křižovatce k Askje a před námi se rozprostírala nedozírná pustina. Rozlouřili jsme se, poděkovali, nahodil batohy a popošli kousek od silnice. Tam mezi kopečkama trávy jsme postavili stan. Ve zvednutých palcích jsme měli asi 500km a šli jsme spát.
