Pátek 23. července 2004 – Zvuky pouště

Ráno jsme se probudili a černá poušť před náma se pranic nezměnila. Navíc jsme zjistili, že jsme zapomněli nabrat dostatečné zásoby vody. Sbalili jsme věci a při tom celou dobu nadávali, protože ve všech věcech jsme měli všudypřítomný černý sopečný prach. Naklepal jsem do GPSky body, dali jsme batohy na záda a vyrazili. Sluníčko pálilo jak kdyby chtělo rozpustit všechny ledovce na Islandu a já jsme začal litovat, že jsem si nevzal kraťasi. Cesta byla dlouhá a úmorná. Celý den jsme před sebou v dáli viděli královnu Islandu – horu Herdubreid. Bohužel hora byla pořád v dáli a nejevila známky že by se přibližovala. Všude černý písek a občas černý kamen. Cestou nás míjelo množství jeepů, všichni nám horlivě mávali (a v duchu si řikali „Hele blázni“ :). Zajímavé bylo, že poušť celou cestu vydávala zvláštní hučivý zvuk. Pořád jsem si myslel, že za sebou slyším auto a pořád jsem se otáčel, ale žádné tam nebylo. A když už za námi nějaké auto bylo, tak jsem ho skoro nikdy neslyšel. Po cestě jsme taky pozorovali fata-morgánu, horu která tam prokazatelně když jsme tudy šli nebyla. Takhle jsme se plahočili celý den, od raního kuropění do večera, až jsme konečně dorazili k hranicím národního parku Herdubreidarlindir. Tady konečně tekla říčka s vodou, která se dala pít, takže jsem konečně pořádně zahnali žízeň. Tento fyzický výkon nám ještě nestačil a tak jsme vyrazili dál, k brodu řeky Grafarlanaá. Totálně utrmácení jsme dorazili k této řece, údajně s výtečnou vodou (no mě už by za tenhle den chutnala snad každá voda v které bych nechroupal písek). Potkali jsme tady osamoceného turistu z Maďarska (taky šel pěšky, ale opačným směrem), který ještě pokračoval k hranicím parku, kde byl domek pasáků ovcí (údajně v něm bydlel sám Fjalla-Eyvindar, oblíbený zločinec islanďanů), ve kterém chtěl přespat. My jsme postavili stan, uvařili jídlo a šli spát. Se stavbou stanu to nebylo příliš snadné, protože jsme uprostřed národního parku, ale tady pokud se člověk chová slušně tak z toho vědu nedělají. Postavili jsme stan na hlíně, kde nerostlo moc kytek, mírně schovaný mezi skalami a dál to neřešili.

Sobota 24. července 2004 – Herdubreidarlindir

Druhý den jsme přebrodili řeku a vyrazili na další cestu. Ze včerejšího krásného počasí moc nezbylo a celý den bylo zataženo. Hned ráno jsme přebrodili řeku, v jejíž blízkosti jsme v noci spali. Nebyl to náročný brod a jemný štěrk sliboval celkem pohodlnou chůzi i bez bot. Mě se nechtělo přezouvat do neustále mokrých vietnamek tak jsem vyrazil bos. No nebyla to dobrá volba. Štěrk na dně byl sice jemný, ale o to víc bodal do nohou, takže jsem se studenou vodou šinul pěkně pomalu. Příště radši snesu mokré boty na nohou. Plahočili jsme se dál, teď už sice národním parkem, ale přesto pustou krajinou. Před námi se neustále tyčil majestátní Mt. Herdubreid, dnes už ale zahalený v mracích. Dnes nás čekal ještě jeden brod – druhá z řek v národním parku Herdubreidarlindir. U druhého brodu jsme potkali jakési motorkáře. Dva statní chlapíci převáděli motorku a měli s tim docela dost práce. Třetí stál na břehu a šteloval svojí motorku – asi se koupal. My jsme přešli celkem snadno a pokračovali dál. V podvečer jsme dorazili do kempu, ale po chvíli dohadování jsme pokračovali ještě kousek dál a na noc zalezli kus od cesty mezi skály. Stanovali jsme tedy zase na černém prachu, ale spalo se dobře 🙂 Dneska jsme neurazili takovy kus cesty jako včera, ale ze včerjška jsme měli nahnáno. Navíc jsme čekali do rána, jestli se náhodou počasí nerozmračí, že by jsme se pokusili o výstup na Mt. Herdubreid.

Neděle 25. července 2004 – Kemp Dreki

Ráno se počasí nepřestalo mračit a tak jsme vzdali výstup na Herdubreid a pokračovali směr Askja. Za pár kilometrů jsme opustili národní park. Krajina se tady skládá z černých šutrů a pemzového písku, nebo štěrku, nebo jak to nazvat. Tahle krajina, i když by to mnozí asi ani neřekli, je i hezká – každopádně oproti nekonečné černé placce z prvního dne je to pokrok. Okolo poledne jsme se zastavili kousek od cesty na jídlo. Dneska máme nedělní oběd – kuřecí luncheonmeat s bramoborovou kaší. No pošmákli jsme si. Pokračujeme zase dál. Cestou se uhýbáme projíždějícím autům, jejichž pasažáři nám vehementně mávají. Čím blíž jsme k opuštěnému islandskému vnitrozemí, tím víc nám mávaji. Akorát nevim proč. Jestli si řikaji zamáváme těm bláznům třeba jim to udělá radost. Nakonec jsme dorazili na křižovatku cest k Askje a k Kverkfjollu. Ukazatel k Askje ukazoval 13km. Čas i vzdálenost utíkaly a já jsem se stále častěji koukal na GPS jak daleko je ještě kemp Dreki. Nakonec to nebylo tak daleko. Pozdě odpoledne jsme dorazili do kempu a postavili stan na pemzovém štěrku. Trochu jsme měli strach aby jsme si stan nepoškodili, protože úlomky pemzy byly celkem ostré, ale všechno bez újmy přežil. Měli jsme hlad a tak jsme uklohnili k večeři kuskus a polívku. Do umývárky jsme si došli umýt obličeje a smýt ze sebe ten prach cest. Později v podvečer se začal zvedat vítr a my jsme pozorovali jak obzor na jihu začal mizet za hnědou stěnou. Za chvíli se začali pomalu odkrývat hory na jihu a mizeli hory na jihovýchodě. Pak jsme ještě nějakou chvíli pozorovali cestující písečnou bouři a nakonec jsme zalezli do stanu. Trochu odbočím od naší cesty a napíšu něco málo o Kverkfjollu. My jsme se bohužel na toto místo nedostali, tak alespoň to co jsem si přečetl v průvodci. Kverkfjoll jsou ledovcové jeskyně, ve kterých pramení druhá největší řeka Islandu Jokulsa á Fjolum. Někde pod ledovcem vytéká ze země horká voda a rozpouští ho. Tak v ledovci vznikly rozsáhlé jeskyní komplexy. Většina těchto jeskyní není přístupná a to jednak v důsledku tání ledu, který se holt občas utrhne a padá a jedna z důvodu výskytu jedovatých plynů. I přesto to musí být úžasná podívaná. V průvodci píšou, že toto je místo, kde pravděpodobně vznikla často omýlaná fráze o Islandu, že je to země ohně a ledu.

Pondělí 26. července 2004 – Konečně Askja

Nejdříve začnu několika málo údaji. Kaledra Askja, tedy masiv, který vytvořila sopka Askja při svých erupcích se nachází v centrálním Islandu (asi 150km jižně od severního ledového oceánu a asi 200km západně od východního pobřeží). Samotný kráter sopky má rozlohu 50km2. Některá místa kráteru se propadla zpět do vyprázdněné magmatické komory a na těchto místech vznikla jezera Oskjuvatn a Viti (Viti znamená peklo a je to velmi častý název míst na Islandu). Jezero Oskjuvatn má plochu asi 11km2. Naproti tomu Viti je pouze malinkaté jezírko, ale zase má teplotu okolo 22oC.

Hned zrána jsme vyrazili ke kráteru sopky, který se nacházel ještě docela daleko od kempu. Cestou jsme procházeli černorudým lávovým polem. Místy bylo lávové pole rozlámané a trčeli z něho kusy lávy jak trny bodláku. Jindy vypadalo lávové pole jak řeka, která z ničeho nic přestala téct. Po asi hodině chůze jsme dorazili na parkoviště, za kterým byla cesta přehrazená závorou a kde začínal národní park Askja. Za závoru už musel každý po svých, jinak až sem mohli výletníci dojet autem. Za parkovištěm jsme přešli hřeben okraje kráteru a pokračovali cestou napříč kráterem. Pořád jsme vyhlíželi jezero Oskjuvatn, ale jakoby se propadlo do země. A ono doopravdy! Po asi půlhodině chůze jsme pod seboou spatřili kráter kráter Viti a jezero Oskjuvatn. Tento pohled překonanl všechny naše představy. Těžko se to popisuje, nejlepší je tam být, ale snad Vám to fotky alespoň trochu přiblíží. Jezírko v malém kráteru Viti má, jak už jsem řekl, celkem příhodnou teplotu vody na koupání. Cesta dolů kráterem ovšem neni příliš snadná. Stěny jsou celkem prudké a navíc jsou z mazlavé vlhké hlíny, která slušně klouže. Ani to mě neodradilo (Kláru jo 🙂 a sešoupal jsem se k jezírku. Voda byla příjemná, dokonce vysvitlo sluníčko a tak jsem se začal chystat ke koupání. Nikdo nebyl v dohledu tak jsem ani nevyndaval plavky. No a když už se na takovém místě koupu tak by to chtělo fotku. Postavil jsem foťák na stativ, zapnul samospoušť a utíkal do vody…no nestihl jsem to :), takže mám vyfocenej svůj nahej zadek.

Po koupání a ještě další prohlídce kráteru jsme se pomalu vrátili do kempu. Cestou do kempu nás minul autobus, kterým jsme se chtěli při zpáteční cestě svézt zpět do civilizace. Sbalili jsme tedy věci, sbalili stan a udělali si oběd. No a pak už jsme jen čekali až pojede autobus skrz kemp na zpáteční cestě. Po obědě se zvednul celkem silný vítr a tak jsme se před poletujícím prachem schovávali kde se dalo. Kolem třetí hodiny konečně autobus přijel a my jsme se domluvili, že nás bez problémů odveze. Ještě jsme si šli prohlédnout soutěsku Dreki, která je hned za kempem. Dreki znamená Dračí soutěska. Své jménobezpochyby dostala podle dvou hlav draků strážících vchod do soutěsky. Na konci soutěsky je malý vodopád. Za cestu na Mývatn jsme zaplatili 3.500Ikr na osobu. Po cestě jsme se dozvěděli pár zajímavostí o Islandu a průvodce nám zazpíval několik lidových Islandských písní. Texty písní nám i překládal do angličtiny a musím říct, že byly celkem drsné. Jedna z nich měla refrén něco jako „děs se táhne po kopcích“ a vůbec byla o pasácích ovcí, kteří sháněli svá stáda domů a zpívali si, že jestli nebudou dost rychlí tak je zabijou zlí démoni, nebo je zabije elfí královna, nebo umřou v příšerných mukách z jiného důvodu. Nebo další píseň byla o Halle, ženě Fjalla-Eyvindara, která od něj chtěla utéct, ale on by zabil její dítě a kdyby ho vzala sebou tak by mohlo během útěku začít křičet a Eyvindar by je zabil oba. Tak to vyřešila tak, že hodila svoje dítě do vodopádu a ještě mu k tomu zpívala. Podle jiného výkladu hodila Halla dítě do vodopádu, protože už ho neměla čím nakrmit.

Asi v 7 hodin večer jsme dorazili na Mývatn. V krámku se suvenýry jsme si koupili na ochutnání místní speciální chleba hverabraud a v supermarketu jsme nakoupili zase něco k jídlu a šli do kempu. Toto byl jeden z mála kempů, za které jsme na Islandu platili. Za to tady měli zdarma sprchy (voda páchla sírou) a nabyli mi tady baterky do foťáku. Protože sprchy byly zdarma tak se v nich všichni strašně dlouho ráchali, takže se u nich tvořili fronty. Po osprchování jsme zalezli do spacáků, ještě jsme prohlídli fotky z minulých dní a šli jsme spát.