1.11. Aksum

Na začátku cesty vyjíždíme z hor. Klesáme hlubokými údolími a otevírají se nám vyhlídky na krásné hory. Po čase se krajina změní. Zmizí většina porostu, země je vyprahlá a rudá.

V městečku kde zastavíme na polední pauzu jsme zase za atrakci. Jde s námi dav dětí. Na chvíli je odžene nějaký mlad’och tak, že po nich háže kameny. Trochu drsný způsob.

Když jsem si chtěl vyfotit velbloudy líně ležící v jedné postraní uličce, tak dřív než jsem zaostřil byli obsypáni dětmi. Musel jsem se k místu vrátit později a tasit fotoaparát proklatě rychle.

Do Aksumu jsme dorazili s padající tmou. Ubytovali jsme se v hotelu Afrika. Vypadal luxusně, ale byl za slušnou cenu. Akorát tam nikdo krom majitele nemluvil anglicky. Zvykáme si a pár slov už amharsky umíme.

Dáme si v hotelu i večeři, výjimečně dobré zil-zil tibs. Mají i saláty, na pohled velmi luxusně vypadající. Zkoušíme internet, ale moc jim to nejde, ani v okolních kavárnách. Snad to bude ráno lepší.

Musíme rozhodnout co s Danakilskou proláklinou. Každý nám tvrdí něco jiného. Nějaké lidi je třeba přivést ze Samary, nějaké najmout v Mekele. Potřebujeme prý policisty, afarské milicionáře a průvodce. Dohromady asi 5 lidí, ale různí se složení. Nakonec dospějeme k částce skoro 10000Birr (asi 20000Kč). Na to nemáme, tady se obávám jsme podcenili přípravu.

2.11. Debre Damo

Ráno vyjíždíme směr Mekele. Po asi padesáti kilometrech zastavujeme na odbočce k Debre Damo. Řidič se zeptá v takové budce jestli jsme správně a sjedeme na prašnou kamenitou cestu. Je to opravdu cesta pro terénní auto. Navíc tam stavěli novou cestu, která tu starou chaoticky protínala, takže výsledek byl že tam nebyla žádná cesta. Nakonec jsme přijeli ke klášteru. Chvilku jsme se dohadovali o ceně, protože oproti našim informacím zdražili na dvojnásobek. Ale nebylo nám to nic platné. Když jsme se dohodli, tak nám dolu hodili smyčku z jakýchsi kůží, kterou jsme si uvázali kolem pasu, po jednom se chytli lana visícího dolů a šplhali vzhůru. Nebylo to náročné, ve skále jsou pohodlné stupínky pro nohy. Nahoře se nás ujali dva kluci jako průvodci. Řekli nám něco informací o klášteře a zavedli nás ke třem stařešinům. Tam jsme dostali nápoj zvaný Tala. Je to nápoj vzniklý kvašením ječmene, je kyselý, jen velmi mírně alkoholický a není moc dobrý. Je opravdu jen velmi mírně alkoholický, mám pocit že při větší konzumaci by nastalo úplně něco jiného než alkoholové opojení. Protože jsme byli na návštěvě, usmívali jsme se a nápoj pochválili. Tak jsme dostali přidáno. Po občerstvení jsme si šli prohlédnout hlavní kostel. Je postavený z kamenů a dřevěných trámů a má krásné vyřezávané stropy. Trochu divně koukali na můj stativ, měli strach jestli foťák náhodou není kamera, za kterou by mě mohli skásnout. Pak jsme se šli podívat na další kostel, ale jen z povzdálí, protože tam se pohřbívají mrtví.

Od kláštera jsme se vrátili zpět na hlavní cestu a pokračovali do Agidaru. V Agidaru jsme bydleli v hotelu za 100+90Birr(3 a 2 lůžka). Večer jsme vyrazili na jídlo, pak na trh, který ale vypadal spíš jak vietnamská tržnice a nakonec se podívat na kostel. Kostel je moc pěkný. Patří římsko-katolické církvi, což je v Etiopii spíš neobvyklé. V komplexu kostela jsou i semináře a vysoká zvonice, která ční nad městem.

3.11. Woldia

Pokračujeme v cestě na jih. Cestou stavíme na focení rohatých krav, oslíků a jiné zvířeny. Krávě se moc nelíbilo když jsem jí chtěl chytit za rohy.

Woldia je zajímavé městečko, spíš je tak africky nezajímavé a to je to kouzlo. Bydlíme v jednolůžkových pokojích. Po tom co se ubytujeme tak se jdeme podívat na kopec nad město. Pak jdeme na jídlo. V restauraci nám tradičně nerozumí, tak Hanka si dá na jistotu tibs a já náhodně ukážu do jídelníčku na mista. Donesou mi něco jako ovarové koleno, ale z ovce a pálivé. Vedle na talířku je ještě něco se spoustou kari, v čem jsem identifikoval jen kousek brambory a kost. Po večeři zajdeme ještě večer na juice.

4.11. Afaři

Dnešním cílem je národní park Awash. Z Woldie vyrazíme na východ a pak k jihu. Naše cesta vede okrajem Danakilské prolákliny, a tak krajina připomíná ze všeho nejvíc poušť. Obyvateli této pustiny jsou Afaři, bojovný a ne příliš přátelský kmen. Živí se převážně chovem velbloudů, ale moc nechápu co tu jedí, jak lidé tak zvířata.

Když jsme u cesty viděli vesnici, přesvědčil Mirek řidiče aby se zeptal, jestli se můžeme podívat dovnitř. Když vystupoval z auta, byl řidič trochu nervózní, ale do vesnice nás pustili. Měli jsme štěstí, protože muži z vesnice byli ve městě na trhu. Dokonce jsme mohli i fotit. Náš řidič tam stál, usmíval se a říkal „máme štěstí, ale chvátejte„. Vesnice je opravdu prostá, domy jsou ve skutečnosti spíš stany a uvnitř moc věcí nenajdete (měli jsme tu čest, že jsme se mohli podívat dovnitř). Při cestě okolo jiné vesnice jsme nabrali 2 stopaře. Nejdřív jsme za svezení chtěli že si je vyfotíme, ale to rezolutně odmítli, tak jsme je svezli jen tak.

Až za tmy jsme dorazili do města Awash, ale ještě jsme jeli k národnímu parku zjistit co a jak na zítra. Národní park se dělí na jižní a severní část. V jižní antilopy, gazely, šakalové a jiná zvířata. V jižní části je také vodopád na řece Awash. V severní části je vulkán Falfale a tzv. horké prameny. Od správce vyzvýme potřebné informace a vrátíme se do města, protože na to dojet do kempu v parku už je pozdě.

Když jsme šli na večeři tak jsme byli svědky tragické události. Jeden z domů zachvátil požár. Hasiči ve městě nejsou a ani by neměli vodu, a tak lidem nezbývalo nic jiného než s nasazením života bránit požáru rozšířit se na další domy.

Už když jsme přijeli do města, všiml jsem si že na ulicích lidé kouří vodní dýmky (shisha), tak jsme večer zašli. Náš řidič se zeptal a místní kluk nás zavedl do místnosti v jednom baráku. Vypadalo to jako když jsme u někoho doma. Seděl tu jeden chlapík, který četl noviny a žvýkal chad. Chad je místní legální droga. Je to rostlina, ze které se žvýkají listy. Jsou hodně hořké a údajně mají vysoký obsah nikotinu. Například v sousedním Djibuty je žvýkání chadu nelegální.

Pani domácí přinesla dýmku a velkou nádobu se žhavými uhlíky. Dýmku nám roztahala a celou dobu se nám starala o uhlíky – oklepávala je a měnila. Tabák jsme měli peprmintovo-jablečný, nebylo na výběr. Později přišli na dýmku 2 mladé slečny a k tomu si daly pivo, prý dýmka je nejlepší s pivem. No, ať žije islám.

5.11. Vulkán Falfale

Nakonec jsme se dohodli, že část z nás půjde na vulkán Falfale v severní části parku. U vchodu do parku jsme zaplatili vstup a naložili 2 strážce. Zbytek skupiny jsme vysadili u blízkého jezera, a pokračovali jsme autem k úpatí vulkánu. Najednou nám cestu zastoupil muž se zjizvenou tváří a holí v ruce. Prý že dál neprojedeme. Ani naši 2 chlapíci se samopaly s ním nic neudělali. Tak jsme se otočili a že pojedeme jinou cestou. Nabrali jsme ještě dalšího strážce, ten prý zná cestu, a vyšli jsme. Vulkán Falfale je nejvyšší hora široko daleko, takže se prakticky nedá zabloudit. Jsou jen lepší a horší cesty. A my jsme šli tou nejhorší. Naši chlapci zjevně vůbec neznali cestu, a tak jsme šli roštím a trním vzhůru do kopce. Řádně zdrápaní a s oblečením plným nachytaných bodláků jsme dorazili na lávové pole. Láva je ostrá, měkká a je v ní dost děr. Do jedné takové jsem málem spadnul, když jsem urval kus skály za který jsem se přidržoval. Pak už nás čekal jen výstup travnatou plání a mohli jsme se kochat výhledem na kráter o průměru asi 3 km a taky výhledem z hory.

Cesta zpět nebyla o nic míň dobrodružná. Trní, bodláky a občas jsme šli po krk v trávě. Ačkoliv cesta měla trvat 5 hodin a vyrazili jsme celkem brzy, začalo se stmívat. Slunce už jen tak tak vykukovalo přes horizont, když nám naši průvodci oznámili že jsou unavení a mají žízeň. Bodejť by ne, když si celou dobu nesli jen 1 flašku vody dohromady. My jsme vypili každý 2. Nakonec jsme zdrchaní, za tmy a po devíti hodinách místo pěti jsme dorazili zpět na výchozí místo, kam pro nás přijelo auto. Náš řidič nás vítal s tím, že už o nás měl strach. Dnes jsme chtěli spát v kempu v jižní části parku, ale protože je tma, zase tam nedojedeme. Tak zpět do hotelu kde jsme byli včera.

6.11. Vodopády Awash

My, ranní ptáčata, jsme ještě brzy po ránu vyrazili do jižní části parku k vodopádům. Museli jsme probudit i správce parku. Vzali jsme to trochu oklikou a díky brzké ranní hodině jsme viděli celkem dost zvířat – antilopy, šakaly, supi a jiné ptáky. Vodopády na Awnshi jsou krásné. Z mohutného porostu se valí množství vody a padá z výšky asi deseti metrů. Nejsou rozhodně největší, ale rozhodně stojí za návštěvu. Po návratu do města jsme naložili batohy ostatních a až na zajížďku do Adis jsme pokračovali na jih.

Z Awashe jsme vyrazili na jih do města Arba Minch k jezerům Chamo a Abaya. Prohlédněte si také fotky z Debre Damo a fotky z národního parku Awash. A pokud se do této země chystáte, tak by se vám mohlo hodit pár praktických rad z Etiopie. Pokud si chcete přečíst celý cestopis od začátku, tak začněte povídáním o Lalibele.