V Bangkoku jsem byl během této cesty několikrát. Nikdy jsem se nezdržel dlouho, protože velká města nejsou zrovna můj šálek kávy. A Bangkok je obrovské město. Cesta z letiště do centra trvá jedním expres busem hodinu, podobně i cesta na každé ze 3 autobusových nádraží.
Khao San
Poprvé jsem byl v Bangkoku po příletu. Nejdřív jsem chtěl hned večer vyrazit na sever, ale po chvíli marného hledání obyčejného autobusu na severní autobusové nádraží MoChit (čti mocit) jsem to vzdal a nasedl na expres bus na Khao San. Khao San je podle průvodce baťůžkářská ulice s levnými hostely. Já bych řekl že je to ulice plná nočního života, hospod a stánků s kde čím. Kousek za Khao San jsem se ubytoval ve Sweety Guest Housu. Jejich pokoje byly hlavně levné a nebyly hrozné.
Autobusové nádraží Mo Chit
Ráno jsem vyrazil koupit lístek do Mae Sot. Kousek od Khao San, v ulici lemující řeku, je zastávka autobusu. Pak už to je jen asi hodina cesty autobusem číslo 3 na konečnou. Když čekáte na autobus, je třeba vyhlížet ten správný a pak rukou dostatečně jasně sdělit řidiči že chcete nastoupit, jinak se vám může stát, že autobus nezastaví. Lístek se platí uvnitř určenému pracovníkovi, poznáte ho podle uniformy a takového válečku kde má roličky s lístky a peníze. Ale žádný strach, stačí se usadit a průvodčí si vás najde. Tahle konkrétní trasa stála něco mezi 12B a 21B. Záleží jestli je bus klimatizovaný a pak na nějakém mě neznámém faktoru. Ještě ke klimatizacím, kde jsou, tak jsou spuštěné naplno, takže je tam dost zima. Mikinu a ponožky v takovou chvíli oceníte. Zdárně se dopraviv na autobusové nádraží Mo Chit, koupil jsem lístek nočnim VIP autobusem do Mae Sot. Autobus jel až ve 22.30, takže jsem se chtěl vrátit zpět do města. K mému údivu jsem jel zase autobusem číslo 3. Po krátké debatě s průvodčí a řidičem, při které jsem zjistil hroznou věc že thajci neumějí přečíst názvy psané latinkou, jsem jim vysvětlil že chci jet ke Grand Palace.
Toulání po městě
Po asi hodině cesty jsem vystoupil na zastávce a průvodčí mi ukázala směr. V mapce v průvodci jsem se lautr nemohl zorientovat a neustále mě někdo hnal k taxi nebo tuk-tuku. Nakonec jsem po chvili bloudění k paláci dorazil. V parku před palácem jsem předvedl hned 2 prohřešky proti cestovatelské obezřetnosti. Na chodníku prodávaly ženštiny pytlíčky s kukuřicí. Jedna z nich mi trojici těhle pytlíčků vrazila do ruky, že ani nevím jak se mi do ní dostaly, a zatvrzele si je nechtěla vzít zpět a gestikulovala ať kukuřici rozhážu holubům. Asi v náhlém pomatení mysli, jinak si to neumím vysvětlit, jsem to udělal. Snad jsem věřil v nějaký hezký zvyk. Ihned ale přišla srážka s realitou v podobě požadavku na nehoráznou sumu peněz. Vrazil jsem jí desetinu požadované částky(stále víc než reálná hodnota) s tím že víc nedám a odešel.
Vzápětí se ke mně nachomýtl nějaký mladík, tvrdil že je student. Na Thajce obstojnou angličtinou si se mnou začal povídat. Když jsem řekl, že chci do paláce, tak mi odpověděl že je dnes zavřený a bleskurychle mi naplánoval výlet po Bangkoku. Okamžitě zastavil tuktuk, který mě prý za 40B poveze. Nejdřív jsem vzdoroval, ale pak jsem usoudil že za tak malý obnos to zkusím. Když se nad tím zpětně zamyslím, tak palác asi vůbec zavřený nebyl, ale akce za to stála. Asi o 100 metrů dál tuktuk zastavil a ujasnili jsme si kam pojedeme.
První zastávka byla v jakémsi malém chrámu (vstup 40B). Byl moc pěkný a byl jsem v něm sám. Udělal jsem si několik fotek, chvíli poseděl a jeli jsme dál. Další zastávka byla v krejčovství. Když jsem řekl že do žádného obchodu nechci, tak mě naštvaně zavezl na další místo a tam mě nechal. Tato poslední zastávka byla u chrámu Wat Intharavihan, kde je vystavěna socha Budhy o výšce 32 metrů. Odtud jsem si našel jiný tuktuk, který mě dovezl zpět k paláci chrámu Wat Pho.
Wat Pho
Chrám Wat Pho mě nadchl. Největší turistickou atrakcí je ležící zlatý Budha o délce 46 metrů. Tento Budha má pro sebe celou jednu budovu chámu. Za zády Budhy jsou podél stěny postaveny kovové nádoby. U nohou Budhy je box na dary a hned vedle jsou mističky s drobnými mincemi. Mističku si vezmete a jdete podél kovových nádob a do každé hodíte několik mincí. Zvonění penízků o kovové nádoby se pak rozléhá celým chrámem. I zbytek komplexu stojí za důkladnou prohlídku. Najdete tu množství stůp a pagod, jako i další chrámy a jiné budovy. Už jsem se konečně zorientoval, tak jsem šel z chrámu pěšky na Khao San, kde jsem si dal nudle a čerstvý juice. Pak jsem pokračoval na zastávku a autobusem na autobusové nádraží Mo Chit. Po cestě jsem ještě koupil Lonely Planet po Thajsku za asi 300B. Zjistil jsem že na nádraží není nikde internetová kavárna, tak jsem si do odjezdu četl. VIP bus byl opravdu luxusní. V řadě jsou jen 3 sedačky místo 4, spousta místa na nohy, deka a občerstvení, vše součást lístku.
