Oš bazar
Hlavní program na dnešek je vcelku příjemný. Návštěva Oš bazaru a cíle je utratit všechny zbývající kyrgyzské peníze. Ačkoliv je město Oš asi 500km daleko, Oš bazar je největší tržiště v Biškeku. Navíc mimo hlavní tržiště je okolo nalepených ještě spousta dalších tržišť. My jsme se úplně nezorientovali, a tak jsme dlouho procházeli jedno z bočních tržišť, ale co na tom sejde. Nakoupili jsme kde co, ale úplná nákupní horečka to není, protože kyrgyzský sortiment je dost omezený. Nicméně už samotný ruch tržiště stojí za to.
Prakticky po nákupech, přicházíme k hlavní bráně Oš bazaru. Neodolali jsme a jdeme dovnitř. Už jen tak na čumendu (no dobře, pár pytlíků sušeného ovoce se nám do batůžku ještě vešlo), procházíme tržištěm. Zdenička kupuje broskev, když tu náhle ke mně přichází policajt a chce vidět doklady. Nezareagoval jsem včas a neprozřetelně mu doklady ukázal (co taky s chlapíkem s velkou placatou čepicí). Rychle si je prohlédl, a že s ním musíme na stanici. A téměř poklusem vyrazil s našimi pasy kamsi (1. pravidlo zkorumpovaného policisty: oběti rychle dostaň z veřejného prostranství, kde by se snad ještě mohli bránit). Pelášíme za ním. Přicházíme na stanici, kde vládne zmatek. Nějaká ženština tam cosi řve, za mřížemi leží chlap. Policista předává naše pasy jinému. Ten se ptá, kdy odjíždíme a jestli u sebe máme nějaké drogy. Popravdě odpovídáme, že zítra a drogy že nemáme. A následuje prohlídka. Batůžek je zjevně moc nezajímá, jen ho otevřu, řeknu, že uvnitř jsou suvenýry a dárky a to je vše. Zato je velice zajímá obsah kapes, obsah peněženky, zajímá je, jestli nemám nějakou taštičku pod tričkem (obvyklé místo kde cestovatelé schovávají cennosti) a když uklízím doklady do fotobatůžku, tak je ještě zajímají malé kapsičky fotobatohu. Naštěstí další peněženky skryté pod foťákem si policista nevšiml. Nakonec bez jakékoliv újmy, jen lehce zdeptaní odcházíme z policejní stanice a opouštíme bazar, náladu na nakupování už nemáme. A co že se stalo? Kdybychom si přečetli pozorně průvodce, tak bychom mohli předvídat kroky policistů do posledního detailu. Policista si pod záminkou hledání drog vyžádá vaše doklady, pak vás uklidí někam mimo veřejnost a při prohlídce se snaží najít peníze (k tomu mu mimo jiné pomáhá odkud vyndáváte doklady, protože tam často máte i další cennosti). Ty pak jakoby přepočítává a během přepočítávání vám nějakou bankovku sebere. Naštěstí u nás našel jen kyrgyzské peníze a ještě k tomu ne moc, takže se mu asi nevyplatilo s tím nějak čachrovat. Policista má bohužel právo vaše doklady zkontrolovat, a tak je jedinou obranou před tím, než mu ukážete svoje doklady, si nechat ukázat jeho a eventuelně si i opsat jeho jméno a případně číslo. A to vše pokud možno ještě na veřejnosti, kde se vás (prý) obyčejní Kyrgyzové zastanou (asi sami vědí, jak je jejich policie zkorumpovaná). Takže paradoxně jsou největším nebezpečím v Kyrgyzstánu ti chlapíci ve velkých placatých čepicích – pozor na ně. Kyrgyzská vláda se snaží s tímto nešvarem bojovat a zřídila i speciální telefonní číslo, na které mohou turisté volat, když mají problémy s policií.
Ramadán
Lehce utrmáceni z nakupování a policejní akce, vyrážíme na jídlo. Máme doporučení na výbornou restauraci. Bohužel začíná ramadán a restaurace přes den nefunguje. Vracíme se do centra a jdeme do uzbecké restaurace. Kuchyně je dost podobná jako všude v Kyrgyzstánu – skopové na mnoho způsobů. Dáváme si beraní šašlik (špíz) a nějaké nudle s beranem. Oboje se spoustou tuku. Jídlo je dobré, ale už nám kyrgyzská kuchyně leze trochu krkem (chápejte, 3 týdny s mastným beranem).
Cesta na letiště
Večer kupujeme u Sarybeka pohledy a ještě nám dohazuje taxikáře na letiště – máme tam být asi v 5 ráno. Máme info za kolik se na letiště jezdí, takže dohadujeme příslušnou cenu (300SOM). Jdeme se projít po městě, je teplý letní večer. A potom už hajdy na kutě. Ve 3 ráno vstáváme, taxikář přijíždí na čas a frčíme na letiště. Tam potkáváme partu z Pik Lenina, tak si vyměňujeme zážitky z Kyrgyzstánu. V letadle do Istanbulu okamžitě zabírám 2 deky, let je v pohodě.
