22.7.2005 – Mrtvice
Ráno vytaháváme všechny věci na sluníčko, aby pěkně vyschly a nahřály se. Potom balíme a najednou vidíme po mostě přicházet Ivu s mladíkem, který jí ukazuje cestu dál. Vyběhnu z naší louky a na Ivu zavolám. Dobalíme věci a zkoušíme najít cestu k naší další plánované trase. Od silnice se rozhlédneme, za světla to vypadá hned všechno jinak, a v dálce vidíme most. Průvodce taky o nějakém mostu píše, tak snad to bude on. Jdeme docela kus cesty podél silnice, až narazíme na slušnou cestu (pro auta) odbočující z hlavní silnice vlevo (ve směru Podgorica – Mojkovac). Po chvíli už stojíme u cedule hlásající začátek stezky kaňonem řeky Mrtvice.
Cesta se táhne po levém břehu řeky. Chvíli podél, chvíli dál od řeky. Zatím procházíme celkem širokým kaňonem a po pěkných širokých cestách. Trošku jsme se nechali zmást, když cesta najednou končila na dvoře chalupi, ale majitel kterého jsme našli kousek po cestě zpátky, nám ihned ukázal cestu mezi svými slepicemi a ještě nám dal napít chladivé vody. Pokračujeme dál až dojdeme k rozcestníku, který hlásá že Velje Duboko je vzdáleno asi 3,5 hodiny cesty. A jéje, s tím jsme nepočítali. Mysleli jsme si, že do večera jsme u hlavní silnice a dojedeme ke Skadarskému jezeru. Ale je po poledni a cesta zpět zabere taky dost času, takž je jasné, že pokud chceme dojít až do cíle, tak nám na to jeden den nestačí. Vykašleme se tedy na Skadarské jezero a pokračujeme dál v cestě.
Za cedulí se jde ještě chvíli po celkem hezké cestičce, ale za chvíli už se mění okolí v hustý prales. Stále jdeme blízko řeky, většinou někde nad ní. Míjíme působivé okno ve skalách, kterým je průhled na báječnou tůni s křišťálově čistou vodou. Cesta se stává pomalu horší a horší. Výjimkou nejsou popadané stromy, které je potřeba přelézat, roští a popadané křoví, kterým je potřeba se proplétat. A cesta je lemována spoustou křižáků. Teda ne lemována, spíš přehrazená jejich pavučinami, takž ten kdo jde první si musí dávat dobrý pozor nebo má každou chvíli na sobě pěkně vypaseného křižáka. V lese je vlhko a horko, pot ze mě leje jak ze zahradní hadice. Všem nám docházejí síly, ale, musím to prásknout, na Michalovi je únava nejvíc vidět :o). Procházíme místem zvaným Danilovgrad, kde generál Danilov cestu kaňonem vystřílel dynamitem ve skále. V pozdním odpoledni vylézáme z kanonu u vesnice Velje Duboko.
Nebyla to úplně snadná túra, ale zažili jsme myslím horší. Najdeme si místo na stanování a jdeme se podívat do vesnice (mimochodem je to zcela zbytečné, ve vesnici nic není). Od místního chlapíka dostáváme vodu a když jsme mu řekli že chceme za řekou stanovat tak odpověděl, že tam je otevřená škola at přespíme v ní. Alespoň budeme mít dneska hodně prostoru a Iva střechu nad hlavou. Chvíli jsme šli podél hadic vedoucích z vesnice, až jsme našli potůček, z kterého vesničané berou pitnou vodu. Vaříme, jíme a já brzy usínám jak když mě do vody hodí. Ráno bych se chtěl projít ještě podél Mrtvice až k prameni.
23.7.2005 – Stát! Dáte si pivo nebo neprojdete
Ráno prší. Takže z plánovaného výletu nic nebude. Jsme rádi, že jsme se na noc usídlili ve škole. Děláme čaj a čekáme až přestane pršet. Z podlahy vylezl pořádný brouk a tak se ho snažíme vyfotit. Ale pořád utíká a není moc světla. Až nakonec za kousek chleba pózuje a vydrží chvíli na místě.
Když konečně přestane pršet, vyrážíme na cestu zpět k hlavní silnici. Tentokrát po cestě, ne kaňonem. Asi okolo poledne procházíme kolem dělníků opravujících tuto cestu. Hned se k nám nahrnou a at si dáme pivo. Slušně odmítáme, ale jsou neoblomní. Po chvíli marného odporu sundaváme batohy a dostáváme pivo. Pak ještě přijde pršut, sýr, jehněčí, okurka, chléb a další pivo. Dokud nevypadáme spokojeně a najedeně nesmíme dál. Michala se chytil jeden malý klučina a protože nikdy neviděl někoho takového (jako je Michal) začal se vyptávat. „Víš co je pes?“ A Michal na to: „Jo, máme doma psa.“ A klučina kontruje: „A víš co je ovce?“. Michal: „Jo.“. Klučina: „A víš co je xxx?“ a Michal: „Já ti nerozumím…“ a klučina naštvaně: „Takže nevíš.“. Klučina: „A máš doma ovci? A máš doma kozu? A máš doma krávu? A jak je možný že žiješ bez krávy? A máš doma medvěda? Jak to že nemáš doma medvěda?“. No co vám budu vyprávět. Michal z něj byl úplně vedle a my jsme se smáli až jsme se za břicha popadali. Ve výborné náladě jsme se rozloučili, poděkovali a pokračovali v cestě. Iva si šla ještě vyfotit kamenný most přes Mrtvici a Michal a já jsme šli chytat stop do Podgorice a odtud do Baru.
Po chvíli zastavila dodávka a prý 5 Euro za každého. Ha změna zvyků, z pohostinných lidí hor přijíždíme na turisty přecpané pobřeží. Nesouhlasně zavrtíme hlavami a ještě jednou se ptám jestli mysle vážně že 5 Euro za každého zvlášť. A hned to bylo za 5 Euro dohromady. No nic moc cena, ale bereme to. Ještě jsme asi měli štěstí, protože jiní turisté nám vyprávěli, že oni se takhle s taxikářem dohodli a když je dovezl na místo tak chtěl sumu vyšší. A tak jsme dorazili do Podgorici. Jdeme se na autobusové nádraží zeptat kdy jede autobus do Baru a tam nás okamžitě pošlou na vlakové nádraží. Vlak právě jede. Naskočíme do něj a po chvíli čekání se rozjíždíme. Trať je plná tunelů. Vidíme i cíp Skadarského jezera a po asi hodině cesty přijíždíme do Baru. Chvíli se ptáme taxikářů na kemp, ale ti nám nabízejí odvoz za 8 Euro do kempu někde za městem. To tak. Jdeme do centra a do turistické kanceláře. Tam nás pošlou do kempu asi kilometr podél pobřeží. Jdeme a po kilometru se ptáme, ano tady býval kemp, ale už tu nic není (jen roští, bordel a skládka). Teď už jsem docela zuřil, já chci sprchu a zase nás pošlou do kempu někam, kde kemp vůbec není. V Baru totiž zjevně žádný kemp není. V turistické kanceláři nám slečna také řekla, že jiný ubytování než kemp je tak od 10 Eur. Tak jsme se prostě vypravili do čtvrti baráků kousek od pláže. Po chvíli nám přišli sympatické takové 4 babči sedící na zahradě u kafe. Zeptali jsme se na ubytování a helemese, jedna z nich se zvedla a ubytovala nás u sebe. Za 5 Eur na osobu a noc.
Ještě jsme se sešli s Ivou. Došli na večeři – grilované mleté maso s chlebem na pláži. Bylo to dobré, ale k pořádnému českému jídlu to má daleko. Ale mám pocit že tu nikde snad nic normálního vůbec nevařili. Po večeři se rozloučíme s Ivou, která odmítla ubytování a jdeme domů. Po cestě jsme se ještě stavěli na jedno pivko v pěkně vypadajícím baru. V sousedním jsme se stavěli na další (tam dávali pohádku na velkém plátně). A u sousedního zas hrála živá hudba a my se zastavili na další. No trochu se nám to zvrhlo, ale co máme dovolenou a chceme se bavit a za ty výkony co jsme podávali v posledních dnech si to zasloužíme :o).
24.7.2005 – Místenky, moře a suvenýry
Ráno jsme si dali úkol dojít zařídit místenky na druhý den na vlak do Bělehradu. Nebylo nám moc dobře (zvlášť po tom co jsme si dali k snídani jogurtový nápoj), ale podařilo se nám dojít na nádraží. Cestou jsme ještě koukali na suvenýry, ale tady prostě žádný hezký nemají. Pokud teda nechcete sádrové a nalakované odlitky mořských potvor a příšerné mušlové lepenice různých tvarů Na nádraží nám pani vysvětlila, že žádné místenky už nemá- a jéje, to bude cesta v narvaném vlaku. No nedá se svítit. Je pořádné vedro tak radši jdeme na pláž. Chvíli blbneme v moři, pak prozkoumáváme okolí a tak proflákáme den na pláži. Večer se jdeme opláchnout a pak vyrážíme na nějakou rybí specialitu. Ale jak už jsem řekl, v Baru nic normálního nevaří, takže ani ryby. Ač je to město u moře tak jsme nenašli ani jedinou restauraci kde by dělali ryby – a i domácí nechápavě kroutili hlavami. Prostě jen pizza a čevapi. Nakonec zapadneme do celkem dobře vypadající restaurace a povečeříme klobásu, koleno a salát.
A to je konec…
Černá Hora je neoddiskutovatelně nádherná země. Každý jednotlivý kousek téhle země zanechá v člověku nádherné vzpomínky a zážitky. Zvlášť pohoří Prokletije ve mě nechalo nádherný pocit blaženosti. A černohorci? Skvělí a přátelští lidé. Obvzláště ti v horách vám podají pomocnou ruku kde jen můžou a jejich upřímný smích a vstřícnost potěší jak máloco. U pobřeží už je znát vliv mnoha turistů a Černá Hora tam trochu ztrácí svůj ráz. Nestihli jsme projít všechno co jsme měli v plánu, a zdaleka ne všechno co může tato země nabídnout, ale rozhodně je to země, která je pro dobrodruhy skvostem evropy.
