19.7.2005 Plav – dnes už nepracujeme
Z Mojkovače jsme jeli autobusem do Plavu. Přímý autobus byl plný, tak jsme museli jet s přestupem v Andrijevici. Zrovna když jsme si objednali pivko, tak autobus přijel (bohužel klimatizovaný). V Andrijevici je výstup jak rána pěstí. Z klimatizovaného autobusu do vedra jak někde v africe. Za chvíli chytneme combi-taxi (dodávka pro asi 10 lidí) do Plavu. Nakonec je cesta v pohodě.
V Plavu se usadíme v hospůdce u autobusového nádraží, dáme si… no zase pivo a čekáme až dorazí Iva, která jela z Mojkovace stopem. Když dorazí Iva, tak jdeme na místní policii zjistit jestli potřebujeme povolení na vstup do Prokletije a jestli nám ho případně dají. Nedají. Průvodce sice říká, že nám ho dají téměř kdykoliv, ale tady ve 3 hodiny odpoledne říkají, že už nepracují. Máme přijít druhý den nebo jet do Gusinje. Stejně chceme vycházet z Gusinje, takže pokračujeme v cestě. Tam je naštěstí policie pracovitější. Zapíšou si nás na kus papíru a hurá do Prokletije.
V dolině Grbaja má být horská chata a klíče od ní má jistý pán v Gusinje. Ptáme se tedy, ale bohužel prý před pár dny zemřel a teď spravují chatu členové planinárského oddílu z Bělehradu. Prý jsou na chatě tak tam máme zajít. V Gusinje jsme dokoupili chleba. Taky jsme tady zaznamenali první žebrající dítě. A už se vydáváme cestou do doliny Grbaja. Na konci města nás míjí traktor s valníkem. Děda sám od sebe zastavil a prý že jede do doliny Grbaja a jestli chceme tak nás vezme. Hodíme batohy a sebe na valník a parádně se vezeme. V dolině najdeme horskou chatu a domluvíme se, že můžeme před chatou stanovat. O kus dál je zdroj pitné vody, tak máme pohodové bydlení. Jen ta sprcha stále chybí :o).
20.7.2005 Cesta na Karnafil
Ráno necháme všechny věci ve stanu, do batohu vezmeme jen svačinu, pití a doklady, a vyrazíme na vrchol Karnafil. Je to bezvadná tůra, při které se jde nejdřív pořád do kopce a zpátky pořád z kopce dolů (ach jak mě boleli kolena ;-). Škrabeme se po celkem dobře vyznačené cestě (jediná dostupná mapa je jen taková orientační – stará ruská 1:75000 stažená z internetu a vytisklá). Postupně se ochlazuje a cesta je stále prudší. Do sedla už lezeme po čtyřech, Michal po značce sutí, Hanka a já mimo značku po a podél skály. V sedle se otvírá překrásný pohled na dolinu Ropojana a albánskou část Prokletije. Po přechodu římsy a následném stoupání se dostáváme na hřeben Karnafilu. Po něm pokračujeme dál až na vrchol Karnafilu. Konkrétně severního Karnafilu (albánský název je Maja Bals – 2460m.n.m.). V průvodci sice píší, že vrchol Karnafilu je až za Maja Bals a je o 30 metrů vyšší, ale místní tvrdí že toto je Karnafil. A jižní Karnafil je prý kus dál a je potřeba horolezecké vybavení na dobytí jeho vrcholu. Pro jistotu jsme (teď už mimo značení) došli i na následující 2 vrcholy a až na konec hřebene (kde byla mimochodem úžasná ozvěna). Na Maja Bals jsme se ještě zapsali do vrcholové knihy, dali si razítko a vyrazili zpět.
Při cestě zpět jsme v její druhé polovině ještě odbočili směrem k vrchu Ocnjak abychom prošli impozantním skalním oknem. Průlez oknem je zajištěný lanem a skála se neleze úplně snadno. Za oknem není úplně zřejmé kudy vede cesta, ale nakonec jsme vždy značení našli. Cestu jsme si ještě zpříjemnili a zrychlili sjížděním zbytků sněhu. Chce to jen trochu rozběh a pak se odrážet a držet balanc. Celý výlet nám trval asi 10 hodin a zpět jsme přišli řádně unavení.
21.7.2005 Nebe a dudy – vrchol Volušnice
Hned poránu jdu koupit sýr. Na vlastní oči tam vidím vnitřek chatrče místních farmářů. Dvě budovy, jedna pro lid a hned naproti jedna pro zvířata. Vevnitř jen matrace, svatý obrázek a malý stoleček bez židlí. Ale tak lahodný a báječný sýr jsem v životě nejedl. Byl slaný, s chutí až trochu do tvarohu a naprosto skvělý.
Dnešní den vyrážíme ze stejného místa, jen na sousední hřeben. Už dopředu jsme věděli, že dnešní tůra bude mnohem snazší, jak co do terénu tak co do času. Ale po včerejšku nás to stejně překvapilo. Nejdřív jdeme lesem do kopce. Ale když vyjdeme z lesa, vidíme před sebou nádherné travnaté údolí a trávou porostlé kopce. Středem doliny teče potok. Po chvíli se nám ztrácí značka, ale s jejím hledáním si neděláme moc starosti. Pomalu zahýbáme vlevo, travnatým svahem pomalu a klidně stoupáme na hřeben kopců. V dálce jsou vidět stáda koz, tečou tady malé a větší potůčky, občas narazíte na vodopádek a všude kvete spousta kytek. Prostě pravý balzám na duši. Když vystoupáme až na hřeben, ocitáme se nad dolinou Grbaja, ale přesně na její opačné straně než jsme byli předchozí den. Ten rozdíl je úchvatný. Zatímco my se procházíme po krásných zelených loukách, naproti nám se tyčí zlověstné a majestátní skály hřebene Karnafil. Se zatajeným dechem sledujeme hřebeny, po kterých jsme den předtím šli. Je to fantastické. Postupujeme stále po hřebeni až na vrchol Volušnice. Míjíme stádo koz, které nám kvapem uhýbá z cesty. Na vrcholku se chvíli opalujeme a dáváme si oběd – co jiného než lahodný sýr. Potom ještě mělkým sedlem přecházíme na sousední vrchol, na jehož hřebenu odpočíváme u patníku označujícího albánsko-černohorskou státní hranici. Cestou dolů ještě několikrát fotíme ostrý hřeben Karnafilu přes přívětivé a zelené louky Volušnice.
Po návratu k chatě sbalíme věci a jdeme zpět do Gusinje. Tam jsme se vezli, ale zpět si to musíme poctivě odšlapat po svých. Po dlouhé době strádání si chceme dát nějaké místní jídlo. Ale to je přání nad jiné neobvyklé. Nakonec zastavíme v jakémsi místním bistru Všude jinde snad ani jídlo nedělají. Máme na výběr pouze guláš, čevapi, tousty s pršutem a grilované telecí. Dali jsme si guláš, toust a telecí. No nebylo to špatné, akorát jsme si takhle nepředstavovali naše slavnostní jídlo po tolika dnech vaření v ešusu. Stopem se dostáváme do Plavu, odtud nás bere combi-taxi do Berane a odtud autobus do Medurijecje (Iva jede to samé ale stopem. Okolo půlnoci nás autobus vysazuje uprostřed ničeho v úplné tmě. No abych nekecal, byl úplněk, takže úplná tma se nekonala. Ale i tak, najít místo ke stanování u největší silnice v Černé Hoře a u kanonu řeky, se zdálo jako nadlidský úkol. Od silnice vedla jediná cesta stranou od silnice, tak jsme se po ní vydali. Už jsem chtěl stanovat při kraji této cesty, když jsme našli perfektní, téměř rovnou louku. No paráda. Postavili jsme stan a načli lahvinku vína koupenou v Berane. Měsíc dělal divy, chvíli zapadal za hory a pak, když už by se zdálo že úplně zaleze a bude tma se zase obrátil a začal zase stoupat. Hvězdy si taky dělali co chtěli. Přímo nad hlavou jsme měli souhvězdí labutě, po chvíli se podívám znovu a ono je otočené téměř o 45 stupňů. Radši jsme dopili víno a šli spát.
