Cyklo výlet

Ráno jsme si půjčili kola a vyrazili na obhlídku okolí, kvůli kterému jsme do Vang Vieng přijeli. Při půjčení vypadala kola dost luxusně, ale po prvním kilometru už v nich kde co hrkalo. Vyrazili jsme cestou k jeskyni, kterou popisoval průvodce. Místy to byla spíš taková necesta. Odboček k různým jeskyním bylo na každém kilometru několik, a tak než jsem pochopil, tak jsem každou kontroloval jestli to není ta, co chceme. Nakonec jsme náhodně odbočili k jedné, kde cedule slibovala i lagunu.

Laguna a první jeskyně

Laguna byla super. Byla krásně modrá a byli jsme tam sami. Ale kdybychom nevěděli, že se tam koupat dá, tak bych tam asi nevlezl, protože bych se bál, že na mě z hustě zarostlých břehů vyrazí něco, co mě bude chtít sežrat. Po chvíli koupání jsme vyrazili k jeskyni. Uvědomil jsem si, že jsem na pokoji zapomněl čelovku. Naštěstí tam byli 2 místní kluci s baterkou, kteří nám jeskyni ukázali. Samozřejmě za bakšiš. Jeskyně byla menší, ale tím že nebyla v LP, tak tam skoro nikdo nechodil a byli jsme tam sami. Chvíli jsme se plazili po čtyřech, ale zato jsme pak koukali a i si mohli sáhnout na nádherné krápníky.

Po cestě zpět jsem si zkoušel hrát na Tarzana a šplhal po liáně, ale zrovna když jsem na ní ne moc pohodlně visel, tak jsem zjistil, že má trny a jeden jsem si hezky vrazil do nohy. Naštěstí z toho byla jen trocha krve a nic víc.

U cestičky k jeskyni byla chatrč, kde prodávali nějaké pití a jídlo. Dali jsme si rýži, a protože příjemně svítilo sluníčko, sedli jsme si na trávu před chatrč. Paní hned přiběhla a přinesla nám rohož, abychom si měli na co lehnout.

Jeskyně Tham Phu Kham

Po lehkém obědě jsme vyrazili k další jeskyni. Tentokrát k velké jeskyni Tham Phu Kham zmíněné v LP. Před jeskyní u laguny byl bar a několik skupin zpívajících, tančících a bavících se Laosanů i cizinců. Půjčili jsme si baterku a vlezli do jeskyně. Byla opravdu obrovská. Hned kousek od vchodu byla socha ležícího budhy ozářená paprsky slunce pronikajícími skalním oknem. To vytvářelo téměř magickou atmosféru. Jak jsme se nořili hlouběji do nitra jeskyně, ostatních turistů ubývalo, až jsme zůstali sami. Přelézali jsme skalky, obcházeli propasti, když tu náhle lehce pohasla baterka. Ale neodolali jsme nádheře jeskyně a pokračovali dál. Jen tak cvičně jsme zkusili zhasnout baterku a překvapivě tam byla tma, jak v pytli. Prošli jsme takovým tunelem a obdivovali stále nové druhy krápníků. Pak jsme usoudili, že už jsme si to tam užili dost a vyrazili zpět. Ale najednou jsme zjistili, že nemůžeme najít tunel, kterým jsme přišli. Nikde nikdo, ani hlásek, ani záblesk cizí baterky. Najednou všechno vypadá tak stejně. Nakonec jsme tunel našli. Už jsme do něj chtěli vejít, když jsem si všiml detailu, který jsem zaregistroval už předtím, a uvědomil jsem si, že jsme u toho konce tunelu, kterým jsme do něj vešli. Zbytek cesty ven už jsme našli bez problémů.

Ještě jsem se zastavil na focení v prvním dómu s budhou. Zdenička šla, že počká venku. Za chvíli přiběhla, že batoh, který jsme nechali u vchodu za kamenem tam není a že se jde zeptat k baru, jestli ho tam někdo nedal. Ač v něm nebylo nic cenného, zamrzelo by, kdyby ho někdo ukradl. Dodělal jsem poslední fotky, složil nádobíčko a vyrazil za Zdeničkou. Ta mezitím dole zburcovala místní, kteří zapřisahali, že Laosan by to neukradl, jedině jiný turista. Blížil jsem se k východu z jeskyně, když koukám že batoh je přesně na tom místě, kam jsme ho položili, akorát člověk, který jde normální cestičkou je oslněný svělem ze vchodu a nemá moc šanci ho vidět. Inu vymysleli jsme schovku, až jsme jí málem sami nenašli.

Odpoledne se chýlilo k večeru, a tak jsme vyrazili zpět do města. Z trasy popisované v LP jsme ujeli asi jen čtvrtinu, ale užili jsme si krásný den. Další den jsme měli naplánovaný velmi časný odjezd, a tak jsme šli brzy spát. Já jsem se ale brzy probudil a polovinu noci strávil na záchodě. Když jsme měli vstát a odjíždět, tak mi bylo pořád zle a každou chvíli jsem běhal na záchod, takže jsme odjezd operativně přesunuli.