21.10.07 Adis Abeba

Přilétáme do Adis asi v 7 ráno. Let proběhl bez větších problému. Na letišti vyplníme jakýsi formulář a jdeme pro vízum. S vízem jdeme k úředníkovi. Ten nechápe že nemáme v Adis hotel, že hned vyrážíme a nevíme kde budeme dneska spát. Nakonec se s tím smířil a přivítal nás v Etiopii. V příletové hale už čeká chlápek z cestovky od které máme pronajaté auto a venku v autě sedí náš řidič Mule. Ještě vyměníme peníze, pro začátek 200 USD. Kurz dolaru se za celou dobu co jsme byli v etiopii nezměnil a kurz na letišti byl stejný jako kdekoliv jinde. Nicméně banku najdete v každém větším městě.

V kavárně jsme pak zaplatili auto (chtěl všechny peníze předem). Ještě jsme zaplatili 150Birr za povolení do Danakilské prolákliny (vyřídí cestovka). Domluvili jsme se kam vyrazíme (jestli jet nejdřív do Lalibeli nebo do Bahir Daru) a zrekapitulovali zbytek plánu. A pak už jsme vyrazili na cestu. Dnes jsme měli cíl v městečku Kombulcha.

Už po cestě jsme se nořili do afriky. První jsme poznali africké silnice. Teréní auto je zde opravdu nutností. Záhy jsme zamávali asfaltu na rozloučenou a pokračovali po prašné cestě plné nástrah v podobě děr. Jízdu znesnadňuje i velké množství nepředvídatelného dobytka. Okolo silnic a na nich je spousta nejen krav, ale i oslíků a velbloudů.

Hned při první zastávce poznáváme jeden výrazný rys místních lidí. Tady není člověk nikdy sám. Jakmile jsme zastavili, tak se k nám z nedaleké chatrče sprintem řítil klučina. A záhy přišli další.

Až po setmění jsme dorazili do dnešního cíle. Po chvíli jsme našli volný hotel, trochu nadpoměry na muj vkus, ale musíme si zvykat postupně.

22.10.07 Lalibela

Ráno se snažíme vyrazit brzo. Řidič a Míra si ještě dávají snídani. Letmým pohledem do jídelníčku jsem zjistil, že budu mít se snídaní trochu problém – nic než vajíčka na několik způsobů.

Batohy jsme dnes dali na střechu, tak je v autě trochu víc místa. V zádu se jen trochu hůř dýchá kvůli prachu, ale jde to. Cestou potkáváme mohutnou výstavbu silnic v Etiopii, takže až sem pojedete tak za 2 roky, tak už si moc neužijete prachu cest a výmolů.

Jinak cesta probíhá podobně jako včera. Pořád je všechno nové tak je na co koukat. V podvečer, když už se blížíme k Lalibele, projíždíme moc hezkou krajinou. Navíc podvečerní africké sluníčko tomu dává krásné barvy, tak celkem často zastavujeme na focení.

Do Lalibeli přijíždíme zase za tmy. Ubytujeme se v Alif paradise hotelu. Chtějí 100Birr za pokoj tak se nacpeme do 2. Ale mají teplou vodu.

Večer se ještě jdeme projít kousek od hotelu a koupit chleba. Po cestě zpět se nás chytnou 2 klučinové (asi 10let) a celou cestu k hotelu si s námi anglicky povídají. A ani nic nechtějí tak jim dáme tužky a pohled Prahy.

23.10. Kostely

Ráno vstávám dost brzy, tak se jdu hned projít. Spousta lidí v bílém jde jedním směrem, tak jdu s nimi. Sluníčko je ještě za kopcem, tak neni úplně vedro. S davem dojdu na prostranství kde je na stromě pověšený obraz a před ním kněz s mikrofonem zpívá a pronáší modlitby. Dám se do řeči s mladíkem, který studuje na kněze. Dovídám se že je den svatého Michala a tak budou znít městem modlitby celý den. Dovolil jsem se a udělal několik fotek. Když jsem se vrátil do hotelu tak ostatní vstávali. Po snídani jsme vyrazili na prohlídku kostelů. Při hledání kde koupíme lístky jsme si to napochodovali přímo do komplexu kostelů. Ale za chvíli už nás kdosi odchytl a vedl ke vstupu pro lístky. Tam jsme si vzali i průvodce. Amar se jmenoval. Průvodce se mi tady zdál opravdu užitečný, protože kostely jsou pospojovány labyrintem chodeb a lehce bychom tam něco přehlédli. Nejdřív nám Amar řekl něco o králi Lalibelovi a jak kostely stavěl. Prý je všechny postavil vlastníma rukama pouze za pomoci boha a andělů (a asi 2000 dělníků). Všechny kostely jsou vytesány do země, takže jejich střecha je v úrovni okolí. Některé kostely jsou monolitické, u jiných jsou části z různých kamenů. V okolí Lalibeli je ještě třetí typ a to kostely postavené pod přírodní jeskyní. Prošli jsme všech 11 kostelů v Lalibele. Ve všech jsme se pokoukali, abe nám zapózoval se svatým křížem a udělali jsme něco fotek. Všechno, včetně několik set let starých manuskriptů, si můžete vyfotit a většinou klidně i s bleskem. Nejhezčí je známý kostel svatého Jiří. Ten je vytesán do tvaru kříže. Je to poslední kostel, který Lalibela postavil a je i stavitelsky nejdokonalejší. Jako jediný nepotřebuje novou moderní střechu (ostatním už takovou nevzhlednou ocelovou za přispění UNESCO stavějí), protože drážky ve střeše odvádějí vodu pryč. Celá prohlídka trvala asi 4 hodiny.

Potom nám ještě průvodce nabídl, jestli nechceme jít k jeho známé na kafe. Kávu připravuje vždy nejstarší dcera a matka jí komanduje. Nejdříve se vše omyje. Pak se na ohni upraží čerstvá káva. Po přivonění k čerstvě upražené kávě ji rozdrtíte v hmoždíři. Nakonec vsypete jemný prášek do vroucí vody a necháte vzkypět. Tradičně se dělají 3 nálevy. Vyluhovanou kávu znovu přelijete vodou a krátce povaříte. A je velmi neslušné některý nálev odmítnout.

Odpoledne jsme chtěli vyrazit na další cestu, ale ráno jsme se špatně dohodli v hotelu a protože jsme se nevystěhovali, tak bysme museli stejně platit další noc. Zůstáváme tedy a pojedeme ráno. Odpoledne jedeme k jeskynímu kostelu kus za městem. Při pohledu zdálky usoudíme že nám to tak stačí a radši se projdeme po okolí. Je tam dost dětí, tak máme početnou společnost. Ukázaly nám sešity ze školy a dostali z nás skoro všechny tužky, které jsme měli u sebe. Pak ještě tvrdošíjně omílaly svojí mantru „pen, birr, candy“, ale už se setkaly s naším „no pen, no birr, no candy“. Večer jsme šli na večeři. Celkem to šlo, akorát Hance přinesli pálivé jídlo když chtěla nepálivé a Mirek si stěžoval že tam nebylo moc masa.

Naše cesta po Etiopii pokračovala k jezeru Tana do Bahir Daru a Gondaru. Prohlédněte si také pár fotek z Lalibely. A pokud se do této země chystáte, tak by se vám mohlo hodit pár praktických rad z Etiopie.