Pěšky od Sary Čelek do Arkitu

Ráno se lehce poflakujeme okolo stanu. Pak si dáváme poslední koupel, balíme a vyrážíme do Arkitu. Jdeme stejnou cestou jako k jezeru. Ze začátku odmítáme odvoz do Arkitu, chceme se projít, ale v podvečer už si auto stopneme. Je to maršutka a v ní Američan, který si u jezera zaplatil celou maršutku. Obávám se, že ho řidič trochu natáhl a náš příspěvek na dopravu ho moc nevytrhl. V Arkitu už jsme ani neváhali a šli k Aice. Pokoj byl stále k dispozici, tak jsme tu znovu přespali.

Cesta z Arkitu

Ráno vstáváme celkem brzy, ale jak jsme zjistili později, ne dost brzy. Stojíme u cesty a stopujeme. Chytli jsme auto, které nás za přiměřený peníz (120SOM) bere do Kara Žygač. Tam si stoupáme za křižovatku, ve směru, kterým chceme jet. Cpe se k nám taxikář. Odmítáme ho, ale stejně přejíždí autem těsně před nás, takže nejsme vidět. Pár metrů popojdeme, ale za chvíli přijíždí další taxikář a stejným způsobem nás vystrkuje ze stínu. Po chvíli si všímáme skupinky lidí před námi, kteří stojí těsně u křižovatky, takže není jasné, kam jedou, ale čas od času tam nějaké auto zastaví, nabere člověka a odjede. Dochází nám, že to je to správné místo na stopování.

Kara Žygač

Po chvíli k nám přichází Kyrgyz s klíčemi od Mercedesu a ptá se, jestli umím řídit. Má prý nové auto a já bych řídil do Tash Kömür a on by pak jel sám zpět. Odmítám, protože u sebe ani nemám řidičák. Kyrgyz zklamaně odchází, ale za chvíli se vrací, že bude řídit on. Má v sobě tak 2 piva, ale vypadá při smyslech, tak nasedáme. Musím sedět vedle řidiče a jedinou frází „charoša mašina“, co dám rusky dohromady, mu chválím auto. Po cestě kupuje pivo, tak i když mi moc nechutná, tak se ho ujímám. Taky zastavuje a kupuje maso na šašliky. Pak se ptá, jestli už jsem dopil to pivo, aby měl do čeho střílet. Cože?! Nakonec zastavujeme u takového ne moc hezkého rybníka nebo vodní nádrže. Kyrgyz vytahuje náčiní a dělá šašliky, mezitím se svléká do trenek a jde se koupat. Šašliky totálně spálil, ale na dobré náladě mu to neubralo. Nakonec došlo i na střílení. I přes moji nechuť mě přesvědčil, abych si taky vystřelil. Láhev jsem netrefil, ale naštěstí jsem netrefil ani nikoho jiného. Nakonec nás v pořádku dováží do Tash Kömür. Byla to trochu psychicky náročná cesta, ale nakonec to dobře dopadlo. Byl to prostě takový bláznivý Kyrgyz.

Tash Kömür

Stopujeme dál směrem do Biškeku. Trochu pozdě, ale přece jsme zjistili, že stopovat je v Kyrgyzstánu lepší než jezdit maršutkou. Je to pohodlnější, rychlejší a přibližně stejně drahé, někdy levnější. Zastavují nám mladí studenti. Chvíli debatujeme o ceně (300SOM), v čemž nám pomáhá i bláznivý Kyrgyz, který se mezi tím přesunul na pivo blíž k nám. Jeden ze studentů umí trochu anglicky, tak si povídáme. Zjevně to jsou Kyrgyzové z vyšších vrstev, protože se chlubí, že jeho bratr studuje na MIT a on chce jet studovat do Číny (studium tam stojí jen nějaké tisíce USD). Studenti jedou až do Biškeku, ale my se, ze stejných důvodů jako při opačné cestě, necháváme vysadit v Toktogulu.

Toktogul

Jdeme se zeptat do hotelu. Vypadá lépe, než ten, kde jsme spali minule a stojí stejně (300SOM/osobu), tak ho bereme. Později přestane téct teplá voda, tak z nich Zdenička po dlouhé debatě dostává nějaké peníze zpět. Večer se ještě jdeme projít do města, ale v podstatě tu nic není. Marně sháníme sýr. Většinou se v obchodech tváří že nám nerozumí, případně čteme v jejich tvářích pozdrav „co tu chcete“ – ale to je jen výjimečný stav prapodivných kamenných obchodů.