Slané jezero

Se svítáním se probouzíme. Venku ještě nikdo není. Vracíme se do jurty a ještě chvíli si užíváme klid a povalování. Pak už se venku ozývají majitelé, tak vstáváme. Balíme batohy a necháváme si je v jurtě. Nalehko vyrážíme ke slanému jezeru. Po chvíli chůze jede auto, tak stopujeme. Je to jeden z chlapíků ze včerejška, ale už se nedohaduje a jedeme za naší cenu. Cesta na korbě je dobrodružná. Na místě chce řidič peníze, tak mu dáváme polovinu, že druhou dostane po cestě zpět. Chvilku vykřikuje, ale když pochopí, že neustoupíme, tak má starost, abychom určitě ve sjednanou dobu byli na místě.

Platíme vstupné k jezeru (50SOM za osobu) a procházíme branou. Areál je, jak jinak než zašlý, ale všude jsou cedule, že je zakázáno odnášet vodu a bahno. Jdeme po kraji jezera, když v dálce vidíme lidi v černém (Men in black). Jsou to policisté, mají na sobě neopreny, nebo snad obleky? Nene, jsou jen až po krk obaleni v naprosto černém bahně.

S nadšením (alespoň já) se převlékám do plavek a jdu se taky rochnit. Voda je příjemně teplá a bahno mazlavé. Až po krk se v něm obalím. Pak nastává focení a fáze sušení. Do bahna jde Zdenička. Omývám si ruce (chuděry nedostaly řádnou bahnitou kůru) a fotím. Fotím Zdeničku, ale i lidi okolo, jak se celí černí válejí po pláži. Například celá černá paní v bílém kloboučku působí vesele. Když bahno uschne, skáčeme do vody a snažíme se ho ze sebe dostat. Je to dřina, ale jde to. Voda v jezeře je navíc hodně slaná, takže nás nadnáší, že ani nemusíme plavat. Když ze sebe bahno smyjeme, jdeme k sousednímu jezírku. No k jezírku, spíš je to bahniště. Tentokrát je bahno hnědé a údajně už není léčivé, ale tentokrát je na krásu a lidé si ho mažou i na obličej. O to nemůžeme přijít. A tak se vrháme doprostřed bahniště, kde nám paní ukazuje, že je nejlepší bahno. Akorát pohyb v bahnu je náročný, protože v něm jsou velké a ostré krystaly soli.

Už nemáme moc času, tak se běžíme umýt a jdeme na místo srazu s naším řidičem. Cesta zpět je podobná té tam. Akorát jsme změnili náklad se kterým jsme se dělili o místo na korbě auta. Část nákladu byl i jakýsi pytel, uprostřed cesty auto zastavilo, chlapík vzal pytel a hodil ho vadle cesty. Tak takhle tu funguje svoz odpadu. Snad se to zlepší, než svou krásnou krajinu zahalí do hávu z odpadků.

Věž Burana

Jsme zpátky v Kyzyl Suu. Jdeme se do místní řeky omýt od soli. Také se snažíme vyprat věci černé od bahna, ale moc to nejde. Pak jdeme zkoušet stopa směr Biškek. Chlapík, který jel původně v protisměru, se otočil a domluvili jsme se na odvozu do Balykchy (300SOM). Jako jednomu z mála mu funguje tachometr, ale vůbec mu to nebrání jet jak blázen. Po cestě se snaží domluvit cenu až do Biškeku, ale nějak nemůžeme najít pro obě strany akceptovatelnou nabídku. Až je z toho nějaký rozmrzelý. V Balykchy se snaží nám vrátit míň, než jsme si domluvili a odjet, až mu musím zastoupit cestu a otevřít dveře u řidiče. Pak teprve pochopil, že se dohody plní, a vrátil nám jak měl. Odehnali jsme taxikáře a rozhlíželi se okolo, kde jezdí autobusy. Přiběhl k nám chlapík a ukázal maršutku, která právě odjížděla do Tokmoku. Naskočili jsme a za 100SOM za osobu jsme jeli.

V Tokmoku jsme vystoupili na autobusovém nádraží. Než jsme se rozkoukali, tak se přihnal taxikář a domluvili jsme se na velmi rozumné ceně za cestu navěž Burana. A tak jsme, oproti původnímu plánu, jeli k věži už dnes. Po cestě se taxikář snažil cenu ještě zvednout, ale byli jsme neústupní. Až začal být trochu nepříjemný. U věže Burana jsme si v jeho autě nechali velké batohy a protože jsme z něj neměli zvlášť dobrý pocit, tak jsme si u jeho auta udělali společnou fotku s ním a SPZ jeho auta. Věž Burana je krásná. Slunce se chýlí k západu a krásně věž nasvěcuje. Prohlédli jsme si věž a náhrobky okolo a jedeme zpět. Po cestě se snažíme z řidiče dostat tip na ubytování, ale nemluví s námi. Původně jsme chtěli v Tokmoku přespat, ale vypadá to tu jako slušný zapadákov, tak radši nasedáme do autobusu do Biškeku, který právě jede.

Biškek

V Biškeku se ptáme řidiče maršutky jak se dostaneme k hostelu, který jsme našli v průvodci. Ten se chytá příležitosti a za běžnou cenu taxíku nás tam veze. V hostelu už není recepce a otvírá nám asi nějaká vrátná. Ta nás slovy „pokoje nět“ a něco ve smyslu „vypadněte“ posílá pryč. Moc jí narozumíme, ale říká to dost jasně. Za rohem má být další hostel (ale prý mají na pokojích šváby). Jenže z hostelu se šváby je teď Park Hotel s cenou zcela mimo náš rozpočet. Hledáme dál a narážíme na jiný hotel, kde chtějí asi 2000SOM za pokoj. To už je sice v mezích našeho rozpočtu, ale stále mnohem víc, než bychom si představovali. Slečna v recepci je ale moc ochotná a když ji Zdenička poprosila, tak obvolala další hotely a našla nám jeden s cenou 1200SOM za pokoj. Bereme tedy taxi a jedeme. Hotel má hezké pokoje. Jdeme ještě do sousední restaurace na jídlo a pak už hajdy na kutě. Byl to dlouhý den.