Od rána je zamračeno, ani nevstávám na nějaké focení. Vyrážíme před osmou hodinou. Jen co jsme vylezli do sedla Therapati, začalo pršet. A nepřestává. Cesta je tak dost utrpení, až navrhuju, že bychom našli nejkratší cestu k autobusu do Kathmandu. Asi v poledne, celý promočení a promrzlí, zastavujeme v Mangengothu. Dáváme si polévky a nahříváme se u kamen.

Kutumsang

Asi v půl druhé vyrážíme do Kutumsangu. Přestalo pršet a zaplať pánbůh už nezačalo, tak je cesta o moc příjemnější. Nicméně stále jdeme v mlze, tak se žádné výhledy nekonají. V Kutumsangu se ubytováváme v Namasté hostelu. Avizovaná „solar hot shower“ se sice nekoná, ale je k dispozici kbelík s horkou vodou. Nicméně nakonec využívám studenou tekoucí sprchu, která je taky v pohodě.

Večer trávíme hraním nějaké tibetské hry. Má nápaditý název 3, 2, 5, žolík, 7, podle toho, že tyto karty mají zvláštní hodnotu.

Chisopani

Z Kutumsangu vyrážíme asi ve tři čtvrtě na osm, když přestalo pršet. Cesta vede stále z kopce a do kopce. Chůze už mě nějak nebaví. Neprší, ale jdeme v mlze, takže žádné výhledy se nekonají. V poslední fázi cesty klesáme asi 700 výškových metrů a vzápětí zase 500 stoupáme. Chvíli jsem si myslel, že bych to dneska ušel celé až do Sindurijal, ale ve 4 odpoledne v Chisopani už mám celkem dost. Navíc, jakmile jsme zalezli do hostelu, tak začalo pršet. Dobré načasování.

V hostelu je pár z Ameriky. Jsou sympatičtí, ale obzvláště ona vypadá jak naprostá Barbie. Jdou s průvodcem, ale bez nosičů, což mi přijde fajn způsob. Akorát z průvodce jsou trochu nešťastní, protože jim neustále stojí metr za zády a snaží se splnit každé jejich přání (jako všichni průvodci tady). Bavili o tom, že s Francouzi, které jsme potkali předtím, průvodci nevečeřeli. Matt tedy říká průvodcovi jestli bude večeřet s nimi a on mu odpověděl něco ve smyslu „jak si přeješ, ty jsi boss“.

Večer trávíme hraním další hry, tentokrát od Matta. Loučím se se Rakušankami, protože ráno chci být co nejdřív v Kathmandu, a tak hodlám vyrazit brzo a jít rychle.