Cesta autobusem

Ráno vstávám nekřesťansky brzo, ve 4.30. Potřebuju být na autobusovém nádraží včas, protože ještě nemám lístek a autobus jede přibližně v 6 (kdo ví). Taxík domluvený na 5 hodin samozřejmě nedorazil, tak si beru jiného co postává okolo. Na nádraží jsem si koupil lístek na autobus v 6.20, chvíli počkal než otevře blízká restaurace a šel na čaj a samosy (takové smažené taštičky se bramborovou náplní). Autobus vyráží v 6.30, ale Rakušanky, se kterými jsem se včera domluvil, jsem nepotkal.

Už asi za hodinu cesty nastal první problém. Sesuv půdy na silnici a autobus, který se ho před námi pokusil projet v něm uvízl. Další 2 hodiny jsme tak strávili, než místní inženýři vymysleli, jak bez lopaty, lana a jakéhokoliv jiného náčiní, autobus vyprostit a sesuv odstranit. Čas trávím střídavě v autobuse s bednami kuřat nebo venku, podle toho jestli zrovna prší nebo ne. Mezitím nás dohnal autobus, který vyjel o hodinu později. Z něho jsem potkal 2 Italy co jedou do Syupra Besi a doptal se, že u nich v autobuse jsou 2 bělošky. Svitla mi naděje, že se potkám s Rakušankami ze včerejška. Hned za chvíli další problém, přes silnici leží kámen o velikosti menšího auta. Tady už klacky nepomohly, tak jsme čekali, než přijede z vesnice bagr. Pak jsme ještě píchli pneumatiku, než jsme dorazili k sesuvu půdy, který nešel odstranit, a tak jsme vystoupili z autobusu, přešli ho pěšky a na druhé straně nasedli do jiného autobusu. Toho jsem využil a nacpal se do stejného autobusu jako Rakušanky. Před Dunche byla brána pro vstup do národního parku, kde všichni bílí z autobusu museli ukázat zaplacený poplatek nebo zaplatit.

Syupra Besi

Italové měli zamluvený hostel v Syupra Besi, což je jiná možnost začátku našeho treku (původně jsme měli namířeno do Dunche), tak jsme se k nim připojili. Italové šli trek údolím Langtang, šli s průvodcem a nosičem. Celý večer jim stál průvodce za zády a neustále se ptal, co jim může přinést nebo objednat. Z toho by mě kleplo.